Při pohledu na desítky prezidentů, exprezidentů, premiérů a dalších státníků z celého světa, kteří se přijeli naposled poklonit Václavu Havlovi do svatovítské katedrály, jsme viděli, že tam chybí odpovídající zástupce Ruska; ombudsman čili ochránce lidských práv, které tam stejně neplatí, je příliš malý vládní úředník. I tímto pochybným gestem Rusko nechtěně potvrdilo, že do Evropy a do demokratického světa nepatří.

Existují zásadní rozdíly v chápání práva, připomněl diplomat Václav Rambousek, který v minulosti pracoval na českých ambasádách v Moskvě a v Kyjevě, na konferenci o ekonomické bezpečnosti republiky 23. března 2010 v Senátu. Ruský Gazprom, kazašský Kazachněftěgaz či ukrajinský Naftogaz se nemohou svobodně rozhodovat. "Vznikly a jsou řízeny v prostředí s jinými historickými a kulturními tradicemi, v prostředí, kde k úspěchu vedou nám povětšinou cizí sociálně etické vzorce chování. V prostředí po staletí přesvědčeném, že okolí je mu ze své podstaty nepřátelské, v prostředí, které bylo okolí vždy nepřátelské."

Projevilo se to v roce 2009 při jednáních v Moskvě a Kyjevě o přerušených dodávkách ruského plynu do Evropy. Prodej energetických surovin do zahraničí bral Kreml jako zbraň proti státům, jejichž jednání mu nevyhovovalo.

Není proto divu, že na rozdíl od bývalého vedení ČEZ nepovažovali mnozí čeští politici případnou nabídku na dostavbu atomové elektrárny v Temelíně za rozhodující kritérium cenu. Předpokládá se totiž, že Rusové budou chtít soupeřit se dvěma dalšími zájemci především lácí, třeba půjdou i na dumpingovou cenu, jen aby tady zvýšili svůj politický a ekonomický vliv. Naopak česká vláda zvažuje i bezpečnostní rizika – nebylo by vhodné přivázat se k Rusku po energetické stránce ještě víc než dosud.

Třebaže obchodní zákonodárství v Rusku odpovídá běžným západním standardům, ve skutečnosti se jimi neřídí. Prokázala to nejen plynová krize v zimě 2009, ale i další případy, které dopadly na některé západní firmy.

Politika a obchod jsou od pradávna spojité nádoby, vždycky se musí citlivě vyvažovat. Nicméně Moskva prosazuje své politické cíle energetickou zbraní neomaleně, brutálně, bezskrupulózně – odpovídá to spíše divokým asijským zvyklostem než diplomatickým snahám o dohodu podmíněnou řadou kompromisů z obou stran.

Teď prokázal Kreml znovu, že nectí běžná pravidla diplomatického chování – tím, že ani prezident, ani premiér nedokázali projevit soustrast České republice k úmrtí prvního postkomunistického prezidenta a hrdiny listopadového převratu Václava Havla. Zatímco do Severní Koreje kondolovali k úmrtí tamního krutého diktátora, v Praze to musel odbýt velvyslanec obyčejnou nótou. Ano, Havel byl velmi kritický k nedemokratickým praktikám ruského vedení, často je kritizoval, ale mlčení pánů (dříve soudruhů) z Kremlu k jeho skonu musíme označit za pomstu. A té si všimli nejen obyvatelé České republiky, ale celý svět.

Pánové-soudruzi si neuvědomili, že se tím Rusko z tendru o dostavbu Temelína samo odepsalo dřív, než byl vyhlášen. Nemůžeme zapomenout na přepadení půlmilionovou armádou v srpnu 1968, nezapomeneme ani na mlčení okolo Václava Havla. Styky mezi jednotlivými státy se řídí určitými pravidly, ale pokud je někdo neuznává, z demokratického světa se sám vyřazuje.