ČSSD si vytyčila program modernizace své strany. Přiznám se, že po silných rétorických cvičeních hlavně předsedy strany mám obavu, že jádro problému kolem modernosti strany, kterou jsem volil, je skryto za silným oparem mlhy. Každé politické straně u nás bych totiž přál, aby byla moderní, tj. aby uměla nabízet reálná a efektivní řešení především těch celospolečenských problémů, které trápí řadového občana, a následně měla odvahu je realizovat. Můj postoj je čistě pragmatický. Jestliže strany budou moderní, tak mám alespoň šanci získat něco. Pokud tomu bude naopak, téměř jistojistě jako řadový občan budu postupně ztrácet i to, co mám teď.

Situace před každými volbami je téměř stereotypní. Všechny strany mají víceméně podobné programy a halasně vykřikují, že znají a mají připravená řešení problémů trápících řadové občany. Přitom je to většinou obyčejná lež. Problémy nemají ani přesně vydefinované, dokladem čehož obvykle je, že jakmile se dostanou k moci, začínají slibované reformy vařit málem z vody a najednou se jim nějak nedostává opravdové tvořivosti a odvahy k realizaci. Pokud straně tvořivost a odvaha chybí, je pro voliče či sympatizanta málem utrpení sledování vládnutí jeho jinak úspěšné strany ve volbách. Bohužel tento pocit jsem měl při druhém čtyřletém období vládnutí ČSSD a tak trochu i při sestavování nové vlády. Tvořivosti v mém chápaní se jí nějak nedostávalo.

Život nám stále názorně ukazuje, že herců je habaděj v každé politické straně, ovšem tvořivých lidí, schopných navrhnout efektivní řešení přijatelná pro většinu občanů a umět je, pokud dostanou šanci, dotáhnout do rozumného konce, je poskrovnu. Budiž současná vláda pochválena za to, že sebou začala v souvislosti se snahou o návrh a realizaci reforem mrskat. Počkám si na finální výsledek její tvořivosti. Také vítám vznik nového konkurenta na levé straně politického spektra, Strany důstojného života. Není důvod se čertit a děsit se tříštění levicových sil, vždyť konkurence rozvoji tvořivosti jenom prospívá, právě ona je zárukou modernosti a ČSSD takovou stranou přece chce být. KSČM je slabý konkurent, příliš profituje z nostalgie, a ta se moc nesnoubí s tvořivostí.

Takže opět a znovu do omrzení. Modernost strany nespočívá v tom, že má mladou a vzdělanou stranickou základnu nebo že garantuje postup opravdovým tahounům anebo že umí šikovně získat podíl na reálné politické moci či je sebevědomá a akceschopná. Jsou to jenom předpoklady, které mohou umožnit straně stát se moderní. Modernost strany znamená: znát problémy, umět je jasně definovat, poměrně přesně si umět představit cílový stav jejich řešení, a nakonec umět to nejtěžší: nacházet a prosadit pro většinu občanů jakžtakž akceptovatelné cesty vedoucí k cílovému stavu v rozumném časovém horizontu. V žádném případě modernost nestojí tak dramaticky na stanovách strany a na Jiřím Paroubkovi. To je jednoduše politický omyl.

Neodpustím si ještě poznámku k sebevědomí strany. Není nic trapnějšího než sebevědomí postavené pouze na mocenském postavení. Opravdové sebevědomí musí být postaveno na kvalitních řešeních navržených tvořivými lidmi a pevné víře, že navržená řešení jsou realizovatelná v ideologických mantinelech dotyčné strany. ČSSD nemá v současné době mocenské postavení, a proto má právě teď jedinečnou možnost své sebevědomí otestovat v opozici vůči pravicové vládě, která začíná předkládat svá reformní řešení. Je zde šance tvořivě kontrovat a tím dokázat i svou modernost v praxi. Ovšem nestačí říkat: Nesouhlasíme a nepodporujeme.