Nejpopulárnější ministr nepopulární vlády (slepý mezi jednookými je králem), ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil neopomene žádnou příležitost, aby přitáhl pozornost novinářů a případně předvedl svou skvělost před televizními kamerami.

V posledních dnech se jeho mediálně podchytitelné výroky se vztahem k problematice trestního řízení točí zejména kolem situace ve státním zastupitelství obecně a zejména kolem tzv. " kauzy Mostecké uhelné společnosti".

Shrnutím jeho názorů z posledních dnů jsou odpovědi na otázky čtenářů serveru Aktuálně.cz, uveřejněné 13. ledna 2012. Dovoluji si tvrdit, že v některých bodech jsou jeho odpovědi zavádějící.

Myšlenka, že novým zákonem o státním zastupitelství se upevní nezávislost vedoucích státních zástupců na politicích, se prolíná jeho vystoupeními již od doby předvolební kampaně v r. 2012. K dosažení požadovaného účinku má přispět zejména uzákonění neodvolatelnosti nejvyššího státního zástupce vládou bez rozhodnutí soudu, zavedení spoluúčasti při jeho jmenování další instituce kromě vlády, pevné funkční období vedoucích státních zástupců a jiné novinky.

Sledováním jeho různých prohlášení během celého jeho druhého mandátu snadno dospějeme k závěru, že zmíněné myšlenky jsou reakcí na změnu politického hodnocení manipulace s trestním řízením proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi státními zástupci, která po nástupu vlády Petra Nečase nakonec vyústila v odvolání z funkce nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a postupně i dalších vedoucích státních zástupců. Jiří Pospíšil se soustavně snaží naznačovat, že Renata Vesecká by se mohla bránit splnění politické objednávky na záchranu Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho věci, kdyby jí aspoň hypoteticky nehrozilo odvolání z funkce za neposlušnost. Právě ze spojitosti prosazování takového náhledu na všechny souvislosti ostudného zneužití moci státních zástupců, v němž bohužel Jiří Pospíšil sehrál roli capo di tutti capi, je zjevné, že navrhovaná opatření budou mít jen polovičatou účinnost, navíc nedokazuje, že jsou skutečně nutná.

O nutnosti jejich zavedení pochybuji především proto, že odolnost postavení vedoucích státních zástupců je současným právem zajištěna víceméně stejným způsobem jako v kterémkoli jiném státě Evropské unie.

Mimoto opatření budou účinná pouze na ochranu vedoucích státních zástupců, kteří by svou činností ohrozili protiprávní zájmy politiků. Naproti tomu nebudou překážkou pro podlehnutí politickému nátlaku: "kde není žalobce, není soudce", a vláda ani jí podřízené orgány přece nebudou trestat státní zástupce, kteří vyhoví jejich nemravným přáním.

Důkazem pravdivosti mého tvrzení je právě historie "kauzy Čunek": Jiří Pospíšil dostal řadu podnětů k zahájení kárného řízení proti tehdejší nejvyšší státní zástupkyni Renatě Vesecké a ke stížnosti pro porušení zákona proti usnesení NSZ ze 4. června 2007. Na žádný z nich nereagoval a nepodnikl nic k zamezení nepravostí: nemohl přece trestat lidi, kteří vyhověli krátkozrakému přání koaličních politiků. Když naopak potrestal odvoláním vedoucí státní zástupce, kteří s postupem státního zastupitelství v "kauze Čunek" nesouhlasili, soud jeho rozhodnutí zrušil. Stejně by uspěla Renata Vesecká, kdyby záchrannou akci ve prospěch Jiřího Čunka nepovolila a vláda by ji potrestala odvoláním.

Slabinou obrany státních zástupců proti politickému nátlaku byla pouze jejich nedostatečná pevnost ve víře v nedotknutelnost právního řádu a společenské propojení s nemravnou věrchuškou. A tak to bude i nadále. Žádná zákonná úprava na tom nic nezmění, stejně jako vyhazovem Renaty Vesecké nezanikla osobní odpovědnost ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila za hanebnost zvanou "kauza Čunek" a za vypuknutí "války žalobců", která dosud úplně nedozněla.

Ve vztahu ke "kauze Mostecké uhelné společnosti se Jiří Pospíšil nadále snaží vyvolat klamavý dojem, že jedinou složkou jeho resortu, která v této věci mohla selhat, je Vrchní státní zastupitelství v Praze, jmenovitě čtyři státní zástupci VSZ v Praze Vlastimil Rampula, Libor Grygárek, Ladislav Letko a Marcela Kratochvílová, na které podal kárné žaloby

Tváří se, že jeho osobní odpovědnost nepřichází v úvahu. O doručení první švýcarské výzvy k připojení České republiky k tamnímu trestnímu stíhání bývalých manažerů Moskevské uhelné společnosti se vůbec nedověděl. Prošla jeho úřadem již v létě r. 2010 na státní zastupitelství. Na Pospíšilovy bájeslovné "experty" částka 12 miliard korun českých zřejmě neudělala dojem, proto na švýcarskou nótu neupozornili ministra ani náměstky. Když přišla další výzva na jaře r. 2011, na jeho stůl se dostala, avšak jeho zájem o ni se vyčerpal jejím okamžitým postoupením ministerstvu financí. Dále se již choval podle zásady "co tě nepálí, nehas".

Pan ministr předstírá, že mezi ním a ministerstvem je příkop: způsob, jakým v létě r. 2010 úředníci ministerstva naložili se švýcarskou dokumentací, se ho vůbec netýká. Pravdou je ovšem opak: již tehdy mu věc neměla uniknout, již tehdy měl přijmout účinná opatření.

Nehájím výše zmíněné státní zástupce VSZ v Praze. Nemohu vyloučit, že se skutečně provinili. Úkony státních zástupců jsou podrobně dokumentovány v listinné i elektronické podobě, takže výsledky přezkumu jejich postupu v dané věci nestojí na vodě. Nicméně namítám, že Jiří Pospíšil jako ministr nese politickou odpovědnost za vše, co se ve svěřeném odvětví děje. Jeho odpovědnost je nedělitelná: nemůže tvrdit, že za to, co se nepovedlo, odpovídají "jiní" a on sám jen za zbytek.

Jeho mediální horlivost nejspíš odpovídá politické závažnosti kauzy a možná také odráží neklid ze zjištění, že věcí se zabývá protikorupční policie. Rozhodným postupem proti údajně odpovědným žalobcům odvádí pozornost od své vlastní odpovědnosti. Zpráva, že ve Švýcarsku leží volně pohozených na ulici několik miliard korun tvrdé měny české, které stačilo zvednout z prachu, kdyby se českým úřadům nelenilo, vyvolala pobouření veřejnosti, které nepochybně uškodí oblíbenosti toho politika, jemuž nakonec zůstane v ruce černý Petr odpovědnosti za promeškání pohádkové příležitosti. Dotýká se to nepříjemně jak Jiřího Pospíšila, tak Miroslava Kalouska.

Navzdory všem mediálním hrám se zdá, že v případě Mostecké uhelné společnosti Jiří Pospíšil manažersky selhal v neodpustitelném rozsahu. Je podezřelý, že díky jeho manažerské nezpůsobilosti nebylo vládě včas předloženo k rozhodnutí, zda se Česká republika má připojit ke švýcarskému trestnímu řízení. Tím ovšem není vůbec vyloučena spoluodpovědnost ministra financí (podrobněji zde).

Ozvaly se již také hlasy volající po resignace nejlépe obou ministrů. Ostatně na západ od naší hranice by podobná aféra smetla odpovědné ministry během několika hodin od propuknutí.