Přestože korupce existovala docela určitě po celou dobu mého života, nikdy ještě samo to slovo nelétalo kolem mých uší a před mýma očima tak často jako nyní. A nelétalo tak ani v době, kdy korupce u nás kvetla velkými květy, to je začátkem devadesátých let minulého století při takzvané privatizaci.

Pak se v roce 1996 dostalo na veřejnost, že jedna z našich významných politických stran má mít jakási velká konta cizině. Současně s tím zaznívala některá jména, která už na první pohled svou falešností vyvolávala maximální podezření – však víte, Pepa z Hongkongu a další.

Vedle toho se celkem v dobrém ozývalo i jméno tehdy málo známého Petra Koláře, který na všechny ty předpokládané malverzace upozornil. Tehdy byl naším velvyslancem ve Stockholmu, pak přešel na jiná místa, až se dostal jako velvyslanec do Washingtonu a teď v téže funkci nastupuje do Moskvy. Jelikož v důsledku už těch prvotních Kolářových sdělení zavřel tenkrát za sebou dveře v Černínském paláci a v sídle ODS ministr zahraničí a místopředseda ODS Josef Zieleniec, musíme předpokládat, že i on něco o tom podivném financování své strany věděl. Bylo by tedy na místě, kdyby třeba i teď po letech oba ti úctyhodní pánové řekli všechno, co si o těch tehdejších událostech pamatují.

Ten hlavní z nich – Petr Kolář – pokud vím, mlčí celou tu dobu jako ryba, zatímco druhý – Zieleniec – dal jen několikrát najevo, že všechno, co o těch věcech ví, řekl už policii a dále že neřekne nic.

I další léta – tak či onak charakterizovaná různými ekonomicky spjatými politickými vazbami – jednoznačně prokázala, že vypovědět něco jen policii zdaleka neznamenalo nějaké veřejné objasnění věcí, tím méně pak jejich potrestání a zamezení v jejich pokračování.

Zde je nyní špatným znamením odstoupení ekonoma Pavla Kohouta z čela komise pro veřejné zakázky Národní ekonomické rady vlády. Tato komise už svým názvem naznačuje, že jde patrně o vůbec nejdůležitější součást onoho vládního poradního orgánu. Kohout prý sám naznačil, že kdyby se jen v okruhu zájmu té jeho komise udělal pořádek, mohlo by to znamenat v podstatě smazání celého dluhu našeho státního rozpočtu.

Pavel Kohout tak zřetelně dokazuje – jak to minulý týden na zastrčeném místě Lidových novin interpretoval ekonom Tomáš Prouza – že není nic depresivnějšího, než když na něčem úsilovně po řadu měsíců pracujete, myslíte si, že o tu práci někdo stojí, a pak se přesvědčíte, že je to všechno jinak a že vlastně odpovědní činitelé všechny poradní hlasy odmítnou, neboť celý náš systém je vlastně na korupci postaven.

Vzhledem k už zmíněné zametací taktice orgánů činných v trestním řízení na bezchybném fungování tohoto korupčního systému můžeme naopak považovat za pozitivní onu jinak oprávněně kritizovanou „dohodu – nedohodu“ z Pražského hradu, která zřejmě vedla k odstoupení stávajícího policejního prezidenta a k těžkému porodu prezidenta nového, k čemuž zatím ještě nedošlo.

Ostatně bez významu zde nemusí být ani změna ve vedení Nejvyššího státního zastupitelství, neboť hlavním zdrojem obvinění Renáty Vesecké nemusí být podle mého názoru pouze věci spojené s případem Jiřího Čunka, ale možná i s konzervováním stavu, na nějž při svém nástupu do této funkce upozornila už předchůdkyně Vesecké Marie Benešová. Ta tenkrát prostě konstatovala, že více než devět desetin oznámených případů všech možných nepravostí – tedy zajisté i korupce – bylo odloženo a že ona se na to důkladně zpětně podívá. Tehdejší premiér Miloš Zeman tenkrát prohlásil Benešovou za potenciálně největší českou političku všech dob. A i on dodnes mlčí k tomu, že nic důležitého z těch slibů Marie Benešová v době svého vedoucího postavení v justici nesplnila.

Mezitím se Miloš Zeman vesele nechal na hlavních volebních plakátech ČSSD fotografovat se sympaticky vypadajícím klukem Standou Grossem, o němž teď po zkušenostech z jeho bohulibé státnické, studijní i soukromo-ekonomické kariéry z hlubokého přesvědčení říká, že od tohoto výlupku se vždycky dalo očekávat jen to nejhorší. Vida, a Gross to dotáhl na předsedu ČSSD, ministra vnitra i na majitele šedesátimilionové rezidence na Floridě.

Zkrátka nelze jinak než přestat volit jakékoliv pravé, levé, středopravé, křesťanské i ekologické ideologie, dokud se všichni nevycvičíme v jakési soukromé psychologii, která by nám pomohla odhadnout poměr slušných a neslušných genů u každé politické osobnosti ucházející se o náš hlas. Musíme tak učnit dříve, než bude pozdě jako teď, kdy už jen můžeme naříkat nad doširoka rozlitým mlékem po všech těch volbách z minulého roku.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6