Zamysleli jste se někdy nad tím, kolik v naší zemi existuje spoluobčanů, jejichž příjem není závislý na státu, tedy na penězích, které byly někomu jinému prostřednictvím daní odebrány? Pokud je pro vás titulek šokující, nabízím jednoduchý přehled:

Vysvětlivky a nepřesnosti:
- srovnání dat z různých období a jejich zaokrouhlení;
- některé jednotlivce lze zařadit současně do více kategorií;
- díky státnímu zdravotnímu systému má zdrav.pojištění povahu daně; abstrahováno od čistě soukr.zdrav.zařízení.

I přes otevřené nepřesnosti uvedené tabulky dávají čísla velmi dobrý náhled na situaci. Vyplývá z nich, že osob, jejichž příjem není tak či onak závislý na státu nebo státem řízeném systému, je maximálně necelá jedna třetina.

Méně než jedna třetina obyvatel země doslova „živí ostatní“, kteří sice také platí ze zákona stejné daně, avšak jejich efekt je pouhým přeléváním peněz z jedné části spojité daňové nádoby státu do druhé. Například 935 tisíc zaměstnanců ve veřejném sektoru dostává svou výplatu z peněz vybraných na daních nebo prostřednictvím jinak státem vynucovaných odvodů a poplatků (jako je mj. i sociální „pojištění“). Daně odvedené z takové výplaty jsou pak jen jakousi vratkou peněz do téhož měšce, ze kterého byly vydány. Zhodnocení, jak efektivně může systém fungovat a jak spravedlivý je, ponechám nyní na každém čtenáři.

Ani číslo 3,3 milionu osob v privátním sektoru však zřejmě není konečné. Neobsahuje totiž určení, kolik lidí v rámci této skupiny svým příjmem závisí na státem přidělovaných penězích (např. zakázkách a dotacích) či kolik osob pracuje ve společnostech vlastněných státem. Vzhledem k nabubřelosti českého státního rozpočtu tak lze nakonec směle hovořit o pouhé jedné čtvrtině či možná až jedné pětině ekonomicky aktivních lidí, kteří nezávisí na státu a kteří „živí všechny ostatní“. Volební výsledky, ve kterých excelují socialisté a populisté všech barev, tomu pak přesně odpovídají. Vždyť není důvod, aby většina, která z menšiny žije a diktuje jí, si sama pod sebou podřezávala větev.

Nejsem si příliš jistý, zda si většinová společnost vůbec uvědomuje, jak drastickému zdanění tato ubohá třetina (či dokonce čtvrtina nebo pětina) obyvatelstva podléhá. Běžný zaměstnanec si možná letmo všimne daně z příjmu na výplatní pásce. Jenže každý rohlík v obchodě či litr benzínu na čerpací stanici je dále, často velmi brutálně, zdaněn. Náš daňový systém je zcela obludný, neboť se strukturou a celkovým zatížením v principu příliš neliší od systémů ve většině evropských zemí, potýkajících se stejným problémem. Máme zde nejen daně z příjmu, ale i daně majetkové, spotřební, daň z přidané hodnoty, sociální a zdravotní daně („pojištění“), poplatky atd. Je smutným pravidlem, že se často daní již mnohokráte zdaněné, někdy dokonce i nepokrytě (např. DPH ze spotřební daně u paliv či cigaret). Většinou je však tato daňová nenasytnost státu v běžném životě občanům skryta, neboť je zahrnuta do koncových cen.

Občan s průměrnou výplatou tak odvede státu ročně zhruba 52% svého příjmu (údaj 2014). Ano, nadpoloviční část našeho výdělku padne na oltář státu, aby ji mohl často nehospodárně proplýtvat a aby z ní mohl financovat živobytí zbylých dvou třetin (či spíše tří čtvrtin, možná i čtyř pětin) obyvatelstva. Tak absurdní systém nevyžaduje jen hlubší zamyšlení nad zotročením, které uvedené menšině způsobuje. Takový systém vyžaduje nekompromisní, radikální a urychlenou změnu, neboť je nespravedlivý a dlouhodobě neudržitelný.

Autor je člen Republikového výboru Svobodných

Převzato z JanPolanecky.blog.idnes.cz se souhlasem autora