Před těmito volbami se mobilizovalo víc než před kterýmikoli jinými. Rozhodovalo se mezi obhajobou dosavadního výkonu prezidentského mandátu a změnou. Ze všeho nejvíc se ale zmobilizoval sám Miloš Zeman.

Ukázalo se od něj jako prozíravé nevyčerpávat se aktivní volební kampaní před prvním kolem, nýbrž soustředit se na mediální vystoupení v kole druhém. V nich zúročil politickou zkušenost. Působil sebejistě, profesionálně a v poslední televizní debatě také téměř blahosklonně.

I příznivci Jiřího Drahoše, když odhlédli od obsahu sdělení, museli uznat, že Zemanův příjemný a uklidňující hlas zní z přijímače lépe než Drahošovy úsečné a s lehkou nervozitou pronášené věty.

S tím úzce souvisí skutečnost, že žijeme v době, která obtížně zápasí s „alternativními fakty“ a navrch získávají city. Kdo je dokáže vzbudit, může lovit v různých voličských kategoriích. 

Přitom citově v současnosti většina populace přistupuje k otázkám, které patří k politicky nejnaléhavějším – bezpečnosti, migraci, střetu mezi národním a nadnárodním.

Zatímco Drahoš byl kandidátem racionality, bohužel však často klouzající po povrchu, tak Zeman byl kandidátem emocí. Pozitivních i negativních, což se mimo jiné zúročilo ve vysoké volební účasti. Ta zjevně pomohla Zemanovi. Lidé uvěřili tomu, že v této době je zapotřebí politiků s praxí, a on jim ještě má co dát. 

Jiří Drahoš odvedl obrovský kus práce napříč republikou – a 48 procent je výsledek lepší, než jaký před pěti lety udělal ostřílený Karel Schwarzenberg.

Opět se ale ukázalo, že mazáka znalého ledajakých fíglů, jakým je Miloš Zeman, může porazit pouze vyzyvatel, který projeví politickou erudici, rétorický talent a dokáže oslovit i obyvatele menších měst a venkova. A přesně tyto disciplíny stojí za Drahošovou porážkou.

Pouze dobré úmysly a sázka na to, že jsem jiný než protivník, ještě nikomu žádné volby nevyhrály.