Tato hypotéza byla potvrzena experimentálně při minulé prezidentské volbě a to se dokonce o prezidentských kvalitách VK pochybovalo více než dnes. Máme v republice jednoho kandidáta na prezidenta. To není v naší zemi nijak neobvyklá situace. O možných protikandidátech T.G.Masaryka, pokud nějací vůbec byli, se dnes nemluví. Eduard Beneš byl také obecně vnímán jako jediný nástupce a po něm bychom možná chápali prezidenství Jana Masaryka stejně automaticky. Možná bychom mohli být rádi, že je všechno jak má být.

V politice ale není nic jednoduché. Některým politickým stranám, zeleným i oranžovým, by se lépe spalo, kdyby Václav Klaus na Hradě nebyl. Polepšily by si, protože i když se VK snaží chovat přísně nadstranicky, jeho názory a postoje vyhovují více ODS na pravici. Jsou tam i osobní spory a nesnášenlivost. Proto se odpůrci současného prezidenta pokoušejí prosadit na Hrad svého kandidáta. Kde ho ale mají vzít, když neschopní nemají šanci a těch několik schopných odmítá, aby s nimi Paroubek a Bursík manipulovali?

Odpověď je jednoduchá, importovat. Když máme něčeho doma nedostatek, tak to dovezeme ze zahraničí. Odpůrci VK tedy museli sehnat vhodného člověka mimo naši republiku. Nepotřebovali ale hotového prezidentského kandidáta, spíše jen kvalitní a tvárnou surovinu, kterou importovali do Česka a nyní ji upravují podle potřeby. Nejlogičtější byl dovoz ze Spojených států. Mít všechno z "USA" byl za komunistů náš sen a i když nadávat na Ameriku je v módě, stejně tušíme , že většinu věcí dělají Amíci dobře. Evropští sousedé nemají po zkušenostech minulých století naši důvěru, a proto dovoz od nich není vhodný. O Rusku ani nemluvě. Politici, kteří si nepřejí Klause na Hradě, sehnali tedy Američana, bývalého Čecha, a musejí ho dotvořit tak, aby se zalíbil politickým stranám, které ho mají volit. Osekat a ořezat pořízem, jak by napsal Karel Čapek, nebo nagrabovat filama a co nejčastěji upgradovat, jak říkáme dnes. Není to jednoduché. Zalíbit se najednou komunistům a sociálním demokratům složité není, ale stát se k tomu zároveň kandidátem Strany zelených a uchlácholit antikomunistické svědomí několika nezávislých senátorů, to je úkol, jehož splnění vyžaduje značnou otrlost a pevné duševní zdraví. Zatím se zdá, že pan profesor Švejnar je s tímto procesem srozuměn a podceňuje nebezpečí svého odborného i politického rozplynutí. Snaživě tak chválí nízký i vysoký kurs k euru, nevadí mu komunisté, před kterými předtím utekl do zahraničí, je pro radar i proti němu, chce být pravicovým liberálem i sociálním levičákem a je připraven slíbit věrnost dvěma republikám zároveň.

Dnes máme dva kandidáty na prezidenta. Tím druhým je Jan Švejnar. Ještě stále je to americký ekonom a vysokoškolský pedagog.