Volby v roce 2006 přinesly do té doby nevídaný vpád politického marketingu do české politiky. Pro volby další se pochopitelně dalo očekávat posílení tohoto trendu, nicméně předčasně zastavené klání z podzimu 2009 nepřineslo skoro nic nového, natož zajímavého. Strany sice pumpují do kampaní čím dál tím víc peněz, ovšem čím dál tím víc je též jasné, že jde často o naprosto neefektivně vynaložené prostředky. Ostatně vzhledem k hospodářské krizi i vzhledem k rostoucí nespokojenosti lidí s politikou a s politiky je až šokující, jak stabilní jsou u nás stranické preference.

Většina z dosavadních (mírných) přelivů se odehrála v rámci jinak celkem uzavřené voličské skupiny, součty jsou však pořád zhruba stejné, a i proto skoro všechny průzkumy věští buď velkou koalici, opoziční smlouvu sociálních demokratů a komunistů, anebo nějaký pat nebo těsňoučkou většinku zleva či zprava.

Z tohoto zatuhlého stavu jsou nespravedlivě obviňováni hlavně komunisté a volební systém. Mají-li nějakou vinu, tak naprosto pasivní, podobnou té, jakou má stoletý dub u silnice na smrti motorkáře, který to do něj napálí. Komunisté přece za to, že je stále volí přes deset procent, vůbec nemohou, vždyť nic nedělají. Jsou stále stejní, nic nezapomněli, nic se nenaučili, a když začne kampaň, vyvěšují plakáty spíš proto, že se to prostě sluší, velký efekt si od toho slibovat nemohou.

Poměrný volební systém s celostátní klauzulí, kde jsou volebními obvody regionální útvary státní správy či samosprávy, je pak klasikou všech klasik, standardem standardů, tedy tím, čím se ODS v devadesátých letech neustále oháněla: jen žádné experimenty, žádné třetí cesty. A pětiprocentní klauzule dokonce patří spíše k těm vyšším.

Za voláním po změně volebního systému vězí především snaha upravit výsledek volebního zápasu na „výstupech“ tak, že se voličské hlasy při přepočtu na mandáty nějak sofistikovaně překroutí. Zkusme ale celou optiku obrátit, postavit ji z hlavy na nohy. Pročpak jsou „vstupy“ tak pasivní, neměnné, skoro stále stejné? Kde jsou bohatýři, kteří dovedou překreslit volební mapu republiky, zatřást elektorátem tak, až se mu z toho zatočí hlava a bude hlasovat jinak?

Oslovení elektorátu je dnes věcí alchymie zvané volební marketing. Ten u nás umí nejlépe ČSSD a Jiří Paroubek. ODS mu už léta předhazuje totální závislost na průzkumech veřejného mínění, ovšem dlouho zapomínala na to, že právě jí by hodně prospělo, kdyby si nechala nějaké pořádné průzkumy udělat. Dozvěděla by se zvláštní věc: volí ji jiní lidé, než si vedení ODS myslí, že ji volí. Karel Marx tomu říkal falešné vědomí a právě v hlavách pohlavárů ODS je tento stav mysli dodnes přítomen ve větším měřítku než u jejich oranžové konkurence. Jinak by nikdy netáhli do války proti Evropské unii a nesnažili by se do ní zbubnovat nejvíce proevropskou část voličstva u nás. To je totiž ta část, která volí (volila) ODS.

Mnoho českých voličů, nejen voličů ODS, volí „svou“ stranu spíše navzdory tomu, co strana prezentuje a kdo ji reprezentuje. Volební trh je usazen, identifikace se stranou je spíše záležitostí sociálního postavení, vztahu k minulosti a životního příběhu než přesvědčování v kampani. Stranická vedení jsou však v zajetí další formy „falešného vědomí“: myslí si, že musí v kampani prolít stovky milionů za billboardy, inzerci a různé nesmyslné akce, jinak prohrají.

O naprosté neúčinnosti těchto základních reklamních forem, jsou-li použity „samy o sobě“, však mohly všechny přesvědčit loňské volby do EP. Přes megalomanskou kampaň magnáta Soukupa dostala jeho favoritka, jež se zubila zpoza každého rohu, pouhých 4502 preferenčních hlasů. (Celá DSZ pak propadla s 0,62 %.) A Andrea Češková, mohutně protežovaná Milanem Jančíkem, se sice do EP katapultovala, nikoliv však díky své kampani, ale kvůli tomu, že ODS nečekaně uspěla, takže i deváté místo na kandidátce, kam Češkovou Jančík zákulisně protlačil, ještě bralo mandát. I bez těch mizivých patnácti tisíc preferenčních hlasů, které Andreu Češkovou nikam neposunuly. Jinak řečeno - šlo o peníze vyhozené oknem.

Ne, nelze od toho očekávat kdoví co, ale českým politickým stranám a hlavně voličům by prospělo, kdyby strany investovaly především do hloubkového průzkumu terénu, to znamená, aby si napřed pořádně zjistily, kdo a proč je volí, kdo a proč by je mohl volit, a podle toho upravily svůj program, profil i způsoby komunikace (existují i levnější, ale efektivnější). Možná by pak volby vedly ke stabilním vládám bez ohledu na platný volební systém.

LN, 11.1.2009

Autor je politolog