Kdo byl a jaký byl Kim-Čong-il, netřeba tu popisovat - jednak na to škoda papíru, jednak to popsali už jiní. Až bude moci jednou vyjít najevo plný rozsah zla, které má na svědomí jeho tyranie, bude svět nevěřícně kroutit hlavou. Nedivme se potokům slz, které dnes pro "milovaného Vůdce" prolévá jeho "milovaný národ", stejně jako oplakávaly miliony Rusů zbožňovaného Josefa Vissarionoviče a mnozí jej oplakávají dodnes, ačkoli ten rudý ďábel co do své zrůdnosti nebyl nijak pozadu za hnědým ďáblem Adolfem, jestli jej dokonce nepředčil.

Co však stojí za pár slov a nemělo by ve všem tom pohřebně vánočním rozruchu uniknout všeobecné pozornosti, je způsob, jakým se KSČM ve své kondolenci severokorejským soudruhům přihlásila ke Stalinovu a Kim Čong-ilovu ideovému dědictví. Všechno to licoměrné ujišťování o moderní demokratické straně, která se s minulými totalitními praktikami definitivně rozešla, je tu bezděčně odhozeno stranou v ujištění, jak "velmi jsme si vážili Kim Čong-ila, jenž se obětoval, aby přinesl blaho korejskému lidu, zajistil bezpečnost KLDR a dosáhl mírového sjednocení Koreje". To se snad k českým soudruhům nedoneslo nic o korejských gulazích, kam jsou po statisících zavíráni všichni, kdo se opováží vyslovit jiný názor než ten oficiálně schválený? A o jakém blahu to mluví KSČM v době, kdy se Severní Korea zmítá na pokraji hladomoru? A jaké mírové sjednocení má na mysli, když vztyčení symbolického vánočního stromu na jihokorejské straně označuje severokorejská vláda za provokaci a vyhrožuje "nedozírnými důsledky"?

Zdá se, že naši komunisté se skutečně ani v nemenším nepoučili, ačkoli by nás rádi přesvědčili o opaku. Staré rčení "řekni mi, s kým se přátelíš, a já ti řeknu, jaký jsi" je i v tomto případě velmi instruktivní. Ústa mají plná demokracie, ale ve skutečnosti stále ještě sní o "diktatuře proletariátu" (čti "rudých papalášů") podle Kim Čong-ilova modelu, o blahobytu pro vyvolené s rudou knížkou (zatímco ti ostatní hnijí v pracovních táborech), o sjednocení světa pod praporem marxismu-leninismu - třeba i po zlém, když to nepůjde po dobrém.

Jak si zesnulého Václava Havla hluboce vážím, s tou velkorysostí vůči prohrávající komunistické straně to tenkrát při převzetí moci přece jenom přehnal. Věřil možná v její poučitelnost a napravitelnost. Vzhledem k tomu, jak se nám teď komunisté opět vybarvili, my si dnes ten luxus už dovolit nemůžeme. Němcům to sice také chvíli trvalo, než se dokázali rozejít s nacistickou ideologií, ale dokázali to. Nebylo by tedy už na čase postavit stranu, tak flagrantně směřující k potlačování lidských práv a svobod, i u nás konečně mimo zákon?