Málokomu poskytuje ČT24 tolik prostoru jako malé Straně zelených, která propadla nejen při volbách do poslanecké sněmovny, ale i na řadě míst v komunálních volbách. Bývalý ministr školství Ondřej Liška dostal exkluzívní prostor v posledních poledních Událostech na ČT24.

Témata byla dvě. Nejprve se Liška obšírně vyjadřoval k důvodům, které vedly jeho stranu k tomu, aby napadla výsledek voleb do pražského magistrátu. Zákon o komunálních volbách umožňuje, aby zastupitelstvo rozhodovalo nejen o počtu zastupitelů, ale i o tom, v kolika obvodech se do daného zastupitelstva bude volit. Tím lze měnit procentuální podíl hlasů nutných pro zvolení jednoho zastupitele. Není tedy pravdou, že pouhé rozdělení města na několik obvodů je jedinou možností, jak zvýšit procentický podíl na dosažení mandátu. Je tím i se snížení počtu zastupitelů v zastupitelstvu. Řada měst tak již zažila volby do zastupitelstva s rozdílným počtem zastupitelů.

Jak se Liška rovněž zmínil, podobně funguje i zákon o volbách do poslanecké sněmovny, který sice formálně obsahuje uzavírací pětiprocentní klauzuli pro vstup do sněmovny, v některých malých obvodech, z nichž do sněmovny postupuje pouze několik málo zastupitelů (šest až devět), je nutné na získání mandátu dosáhnout v daném obvodě více než deseti procent. To se zeleným přihodilo v Libereckém kraji, kde sice získali více než deset procent hlasů ve volbách v roce 2006, ale žádný mandát, protože na mandát bylo nutné dosáhnout 12,5%.

Nicméně, k údivu Lišky bych jen podotknul, že malé strany velmi dobře věděly, že v okamžiku rozdělení Prahy na sedm obvodů po devíti mandátech bude na zisk mandátu nutné získat řádově deset procent hlasů. Správně tuto situaci vyhodnotily VV, které (sice pozdě po volbách) litovaly toho, že se nedokázaly malé středové strany dohodnout na společné kandidátce a tím zabránit tříštění hlasů. Taková případná koalice malých stran mohla získat více než deset procent hlasů a dnes by měla jistě co říci do povolebních vyjednávání v Praze. Nestalo se tak a důsledkem toho je pražský magistrát nyní stranicky velmi homogenní ze tří relativně stejně silných stran.

Liška se v další části divil i tomu, jak dopadly maturity nanečisto, tj. generálka na státní maturity. Špatné výsledky, totiž třetinu neúspěšných maturantů, dal do souvislosti s firmou, která se o zabezpečení státních maturit stará, tj. CERMAT a jejího ředitele Pavla Zeleného. Toho totiž Liška svého času z příprav státních maturit odvolal. Dnešní ministr školství Dobeš i Zelený z Cermatu explicitně právě takový výklad výsledků generálek maturit odmítli. Oba dva je dali naopak do souvislosti s chabými znalostmi studentů, částečně ovlivněných i tím, že některé otázky v maturitních testech ještě nebyly se studenty maturitních ročníků probírány.

Domnívám se, že v kritice znalostí dnešních maturantů je zapotřebí jít mnohem hlouběji. Za neustále klesající kvalitu výuky na středních, ale i vysokých školách, může současný systém kapitačních plateb pro střední i vysoké školy. Škole se tedy ekonomicky vyplatí držet si u sebe i zřetelně nekvalitní žáky, protože je na jejich počtu existenčně závislá. Obdobně jsou na tom i vysoké školy. Logickým a očekávatelným výsledkem je tedy snížení kvality absolventů. Nesmyslná honba za počtem středoškolsky vzdělaných a posléze vysokoškolsky vzdělaných studentů se negativně promítá do kvality absolventů. Politika maturity pro všechny ale ohrožuje reálně i ta odvětví ekonomiky, která jsou závislá na kvalitní výuce učňů v řadě oborů. Stačí si jenom poslechnout majitele stavebních či výrobních firem. Existuje hlad po mladých, šikovných, manuelně zručných pracovnících. Ti nejsou. Mladá generace obecně je vychovávána ke kultu práce u počítače, kde úspěšným je ten, kdo sedí celé hodiny před monitorem a cosi nejasně definovatelné vytváří. Existuje jenom jediná náprava. Vrátit se na cestu podpory kvality a opět vrátit vysokoškolskému vzdělání punc určité výjimečnosti. Obávám se však, že taková otočka není v současné Evropě myslitelná. Za pokus by to ale stát mělo.