Likvidace regulačních poplatků ve zdravotnictví a především způsob jejího vynucování opozičními krajskými správami ve mně vzbuzuje smutek a obavy.

Zrušení je dlouhodobě neudržitelné. Jde tedy o populistickou demagogii v bezskrupulním uchvácení moci a o nezodpovědný mocenský kapric ve stylu Našich furiantů „tenhle punč platím já“ – v tomto případě „tyhle poplatky si my zrušíme“.

Závažné jsou širší souvislosti i konkrétní „detaily“.

Souvislostem vévodí ostentativní neúcta k platným zákonům, jejich „vyčůrané“ obcházení těmi, kdo by jich měli být příkladně dbalí, představiteli veřejné správy. Zpupně manifestované nerespektování právních norem „protlačených tou druhou partou“ je státodestruktivní a zhoubné pro demokratismus, pro demokratické povědomí společnosti.

Neboť, jak známo, demokracie nejsou především volební mechanismy a volební střídání, ale způsob života a myšlení společnosti, univerzálně ctící (alespoň ve svém demokratickém segmentu) určité principy.

Možná kdyby šlo o kruciální otázky života a smrti, o zápas s nedemokratickým „uchvatitelem státu“, mohlo by se zvažovat, zda mimořádný obecný cíl může světit nemravné, nízké, populistické prostředky – ale „násobky 30 korun“?

Pohled na zarputilé hejtmany a ostatní poplatkobijce, nehledící v tomto punktu zaslepeně na nic a válcující jako pověstný buldozer rozumnost i principy veřejné správy, vyvolává reminiscenci na název knihy B. Gifforda (a posléze filmu D. Lynche) Zběsilost v srdci.

I kdyby zběsilost v jednání hejtmanů a zastupitelstev byla podmíněna „láskou k lidem“ (tedy pozitivním citem, o čemž však vážně pochybuji), pasovala by i na ně anotace onoho uměleckého díla: „Drsný příběh ...., jejichž láska je od začátku vystavena nepříznivým okolnostem a náhodám. Život on the road není tak jednoduchý, jak by se mohlo zdát, a uskutečnit sny je ještě těžší. Zvlášť když jste plni vášně, pro ránu nejdete daleko a zlo na vás číhá všude.“

Řekl bych, že zastupitelstva se zapletla do drsného příběhu a vydala se na nebezpečnou cestu vedoucí do pekla, byť by i u někoho byla dlážděna dobrými úmysly a pozitivními city.

Půvabem nechtěného vydalo nakladatelství Maťa Zběsilost v srdci v edici Cesty tam a zase zpátky. Že by v naší metafoře šlo o akauzálně synchronní předzvěst, že zrušení je opravdu dlouhodobě neudržitelné, že jde o demagogickou cestu od „jejich bezohledných poplatků“ k „našim nezbytným poplatkům“?

Pokud by nešlo o mocenský populismus, zbývala by jako vysvětlení umanutá posedlost – bez ohledu na míru věcí a škody pro sebe i ostatní se nemohu ovládnout a „tohle prostě musím udělat“. A nebo o posvátnou nedotknutelnost trvalých a neměnných principů komunistického zdravotnictví, k nimž vždy (a na věčné časy) patřila i lžibezplatnost

Jestli se nepletu, hovoří se o tom, že každý kraj budou trucúhrady poplatků koštovat kolem 250 milionů korun. Při třinácti krajích asi 3.3 miliardy na republiku. Přes 3 miliardy v době ekonomické krize, ohlašované nezaměstnanosti, hrozících existenčních problémů řady lidí. Přes 3 miliardy, které by mohly sloužit na regionální úrovni jako pohotovostní rezervní fondy, k financování rekvalifikačních kurzů, kalamitních situací, jako solidární pomoc opravdu nešťastným lidem v těžko řešitelných problémech či v těžké nouzi, o rozvoji infrastruktury nehovoře.

Přes 3 miliardy, tedy 2x více než kolik pod tlakem horko těžko dolilo Ministerstvo práce a sociálních věcí do kriticky podfinancovaných sociálních ústavů.

Přes 3 miliardy, které by mohly pomoci nastartovat skutečně komplexní komunitní projekty podpůrných služeb pro lidi s omezenou soběstačností, především křehké seniory, aby nemuseli nedůstojně dožívat na vícelůžkových pokojích velkokapacitních chorobinců. „Klidně si tak umři, v tom se na tebe vykašleme, ale 30 korun u doktora za tebe zacálujeme,“ tak se uvažuje?

To, že se krajské reprezentace ztotožnily se státní úrovní správy místo podpory komunitní samosprávy patří ostatně k největším zklamáním a nebezpečím poplatkové zběsilosti – opoziční kraje postulovaly, že stát se tvoří shora, nikoliv, že se buduje zdola od obcí a zodpovědných občanů.

K souvislostem patří i nestoudné znevýhodnění části poskytovatelů zdravotnických služeb včetně lékáren s velmi problematickým přijetím rizik „diktátu řetězců“ a vytváření lžijednotné sítě „národního podniku České lékárny“.

K „detailům“ patří tragikomické scénky s darovacími smlouvami. Z leckdy vícestránkových elaborátů sepsaných právničtinou jde na laika strach - s podpisováním oficiálních lejster, natož smluv si přeci neradno lehkovážně zahrávat; člověk na sebe bere závazky a snadno může přijít k úhoně.

A jak má postupovat personál v léčebnách pro dlouhodobě nemocné (ale nejen v nich)? Pacient může být ošetřován 3 měsíce nebo také půl roku. Při šestiměsíčním pobytu, tedy při cca 180 dnech, utrží dar ve výši 180 x 60 Kč, bratru 10 800 Kč, což není souhrnně zanedbatelná suma.

Řada dlouhodobě hospitalizovaných pacientů má větší či menší psychické problémy včetně různých stádií syndromu demence. Při běžném života běhu nepotřebují a zřejmě nemají být zbaveni způsobilosti k právním úkonům, neboť přidělení opatrovníka by nepřinášelo větší prospěch a naopak hrozilo manipulováním, ponižováním a zneužíváním. Ovšem v případě větších smluv – třeba prodeje nemovitostí, změn závětí, převodů většího majetku – jde o velmi citlivý problém. Opakovaně se zpochybňuje, zda dotyčný věděl, co svým podpisem vlastně činí, co a jak mění.

A jak tomu má být s darovacími smlouvami, leckdy opakovanými, v řádu tisíců a desetitisíců? Jsou to nicotné částky? Pak proč násobky takových nicotností zastupitelstva zatíží veřejné rozpočty v souhrnné miliardové výši? Nejsou to nicotné částky? Pak má tedy být obdarovaný za trest zbaven svéprávnosti a podroben opatrovníkovi? Mimochodem, kdo zaplatí tu lavinu znaleckých posudků a soudních projednávání? Nebo přivřeme oči a na způsobilost podepisujícího „se vykašleme“, protože „vo co de, dyť je to k jeho dobru, za mě tak někdo zacálovat deset táců“? Nebo rovnou, když už porušujeme platný zákon o poplatcích, tak to za ty pomatené neduživce, co nechápou, nemohou podepsat nebo by se rozklepali obavami, co to vlastně znamená, podepíšeme sami? Prostě klikyhák sem, klikyhák tam, „vocode, dyť je to k jeho dobru a na zákony kašleme, dyť sme Češi“?

Řekl bych, že umanutá likvidace poplatků v probíhajícím provedení je opovážlivé zahrávání si, že je o džinu v lahvi a o nesoudné zběsilosti v srdci.