Miloši Zemanovi může stačit ke znovuzvolení přízeň zhruba tří milionů občanů

Cesta do Číny uzavřela první polovinu funkčního období prezidenta Miloše Zemana. A opravdu symbolicky, neboť Zemanovy zahraničněpolitické aktivity jsou už jako přes kopírák: zpravidla vyjadřují sympatie k nějaké mocné diktatuře, tedy konkrétně k Rusku nebo k Číně, zpochybňují spojenecké vazby České republiky a její zahraniční politiku prosazovanou vládou a prezident je ospravedlňuje potřebou ekonomického pragmatismu. Pokud jde o ekonomiku, vyvstává pochopitelně otázka, zda Miloš Zeman skutečně proráží „okno na Východ“, či je-li spíše jen maskotem, jehož využívají určité byznysové skupiny (nejen české, ale třeba i ty čínské) k lepšímu zajištění svých obchodních zájmů, které se přitom vůbec nemusejí krýt se zájmy České republiky a jejích obyvatel.

Zeman sice může navenek vyvolávat dojem, že dovede prakticky uplatňovat doktrínu o takřka neomezené suverenitě myši vůči slonu, reálně není o moc důstojnější než Gérard Depardieu, jenž, po pletkách s Vladimirem Putinem, nedávno oznámil své přání přestěhovat se do Běloruska. Neboli, vyjádřeno jeho vlastními slovy, do „malého Švýcarska“, „krásné země se sympatickým prezidentem“, jenž podle záběrů kamer francouzského herce v létě zasvětil do tajů senoseče s až starosvětskou malebností.

Za zahraniční eskapády je odpovědná i Sobotkova vláda

Krátce po Zemanově vítězství ve volbách a zejména v období Rusnokovy vlády se u nás často hovořilo o přechodu k poloprezidentskému režimu. Nicméně tuto hru Miloš Zeman prohrál. Zemanovci ve volbách vyhořeli, a plánovaná většina s komunisty a sociální demokracií se tak rozplynula, pokus o puč v ČSSD pak skončil trapnou blamáží. Což prezident pochopitelně velmi těžce nesl. Tím spíše se však vrhl na zahraniční politiku, neboť, i když v ní v rozporu s všeobecným míněním nemá skoro žádné psané pravomoci, lze na tomto poli dosáhnout relativně mnoho i bez formálních kompetencí. Zahraniční politika se totiž provozuje především mluvením a cestováním, tím kam jedu as kým se tam setkám. V tom však prezidentovi nahrává též slabost Sobotkovy vlády, která by mu přece vůbec nemusela schválit rozpočet konkrétní problematické cesty ani poskytnout vládní letadlo. Česká vláda proto nese za řadu Zemanových zahraničněpolitických „úletů“ plnou odpovědnost nejen formálně, podle ústavního textu, ale i zcela reálně.

A pomocí „mluvení“ – silných, ba dráždivých výroků – pak Miloš Zeman kypří i domácí politickou půdu. Záměrně se snaží udržovat vlastní voličskou základnu ve střehu, v emočním napětí vůči „nepřátelům“, tedy vůči těm, kteří příjmem nebo sociálním statusem patří mezi takzvaně vyšší vrstvy. Sice se označil za prezidenta „dolních deseti milionů“, dobře ale ví, že mu ke znovuzvolení bohatě stačí přízeň zhruba tří milionů voličů (ve druhém kole v roce 2013 obdržel 2 717 405 hlasů).

Základem úspěchu je samozřejmě postup do druhého kola, což by mohlo být pro Zemana těžší než posléze uspět ve finále, zvláště stanul-li by v něm proti nějakému kavárenskému „sluníčkáři“. Kdyby totiž při minulé prezidentské volbě komunisté nasadili Vladimíra Remka, jeho vystoupení by pravděpodobně skončilo, stejně jako to Zemanovo, již v prvním dějství – dostal by okolo deseti procent, které je pak ale v tomto hypotetickém případě nutno odečíst od Zemanových 24 procent. Remkova (komunistická) taktická absence tak Miloši Zemanovi hodně pomohla k „letu“ na Hrad a exkosmonauta následně katapultovala až na moskevskou ambasádu. Každopádně, pro bezpečné znovuzvolení je třeba disponovat pevným voličským jádrem již pro první kolo.

Protiimigrantská levice

Průzkumy veřejného mínění u nás identifikují jako nejvíce „protiimigrantské“ voliče levice, což sice mimo jiné opět dokazuje relativnost až – jemně řečeno – neužitečnost pojmů „levice“ a „pravice“ pro orientaci v současné, a nejen české, politice, tato skutečnost však rovněž musí Miloše Zemana utvrzovat v přesvědčení, že sázka na kartu strachu z uprchlíků je správná.

Leč současná migrační vlna a její přímé i nepřímé důsledky patrně přerýsují politickou scénu ve většině evropských zemí způsobem, jaký si ještě na jaře uměl představit jen málokdo. Možná jsme dokonce svědky události, jež přinese podobně zásadní změny jako pád komunismu – a asi zdaleka nikoliv tak pozitivní.

Odhadovat konkrétní šance jakéhokoliv politika ve volbách, zvláště mají-li se konat v horizontu dvou a více let, tudíž nyní v podstatě nejde. Miloš Zeman však patrně hodlá dosurfovat ke druhému volebnímu období právě na vlně obav z migrantů, což bylo zřejmé již dávno před aktuálním „stěhováním národů“. Ale šanci větří i jiní, rovněž Zemanův údajný hlavní soupeř, spíše však siamské dvojče Václav Klaus. Miloš Zeman již také není nejmladší a na zdraví se rozhodně nemůže spoléhat tolik jako na Jiřího Ovčáčka.

Nicméně, jak praví známé rčení, starého psa novým kouskům nenaučíš. I pro druhý Zemanův hradní poločas je proto nutné počítat nejspíše s nerudným, umanutým a nezvladatelným starcem, jenž bude politicky postupně hnědnout.

Autor je politolog

LN, 7.9.2015