Ačkoli každý (ex)politik má vedle svých nepřátel i přátele, tak pouze blízcí Miloše Zemana cítí nutkání se sdružovat v pevně stanovené organizační struktuře. Zatím mezi nimi převažují současní a bývalí sociální demokraté, brzy je mohou převálcovat členové a příznivci KSČM, o vstup by se mohli přihlásit i četní návštěvníci Zemanovy tvrze, Vlastimilem Tlustým počínaje a Václavem Klausem konče.

Přátelé Miloše Zemana, muže, který polarizoval společnost jako nikdo jiný, chtějí prezentovat pozitivní program, ba přímo kultivovat českou politiku. Držme jim palce, podobně jako druhdy hnutí Impuls, Dřevíčské výzvě či Děkujeme, odejděte, tedy iniciativám, na jejichž cíle nyní zemanovci navazují. Politiku dodnes bůhvíjak zkultivovanou nemáme a každá snaha přiblížit ji občanům si zaslouží pochvalu.

Na sociální demokracii však Přátelé Miloše Zemana budou mít vliv asi takový jako Přátelé zeleného údolí. Poté, co vyhasla vnitrostranická Platforma za renesanci ČSSD, lze sotva čekat zázraky od spolku za hranicemi Lidového domu. Možná přinese trochu nostalgie, ždibec zatrpklosti, sem tam nějaký kontakt na nespokojeného poslance či eventuálního dezertéra z ČSSD. Michal Pohanka se pravidelnými konzultacemi s Milošem Zemanem dokonce chlubí a aktivity Miroslava Šloufa by vydaly na špionážní román.

Celé to aranžmá je přitom nešťastné. Není něco v pořádku, když se lidé, nadto politicky vzdělaní a zkušení, neshlukují kolem idejí a programu, ale kolem charismatických individualit. Politice více než stádní sluší uspořádání demokratické, názorově pluralitní.

České sociální demokracii značně chybí různorodé ideové platformy, klidně i frakce. Strana, která má tendenci být masovou, všelidovou, se nesmí bát konkurence programově vytříbených představ, jež souzní se základním rámcem typickým pro daný politický proud. V ČSSD naštěstí už dozrávají ekologická a křesťanská platforma, časem by mohla přibýt platforma liberální. Zejména tam, kde se sociální demokracii nedostává voličů, mezi mladými, obyvateli velkých měst, akademickou sférou, podnikateli, by mohly platformy a frakce odvést kus práce.

Zaklepe-li stranictvím nepolíbený člověk na dveře tradiční partaje, je uvržen do víru formálních schůzí a personálních voleb, ovšem k realizaci svých politických vizí se dobelhá až s notným zpožděním. Platformy, frakce a kluby při politických stranách mohou ukájet profesní, názorové nebo generační potřeby příchozích mnohem lépe. Řešením mohou být pro rozkračující se ČSSD, stejně jako pro rozhádané zelené či občanské demokraty.

Čím pestřejší bude život uvnitř politických stran, tím zbytečnější a směšnější budou sdružení s ambicí kultivovat politiku zvenčí, bez přímé odpovědnosti. Ubude pak snad i přeběhlictví šedých myší, jimž budou na paty šlapat odborně zdatné elity přilákané k zajímavé činnosti v blízkosti stran. A Zemanovi přátelé se budou moci věnovat běžkám a bicyklům mezi vysočinskými dubisky.

Právo 9.7.2008