Pozorovat průběh britských voleb na televizním programu BBC byl vpravdě fascinující zážitek. Nejenom, ovšem, pro onu pověstnou profesionalitu a důstojnost aktuálního zpravodajství, nádherně promyšlené patrové kruhové studio a skvělou grafiku, ve srovnání s kterými je na tom Česká televize asi tak stejně jako libeňský žákovský turnaj v kopané proti Premier League.

Strhující byl hlavně obraz Velké Británie, kterého se v přímém přenosu dostávalo každému, kdo o to stál – ať už byl kdekoliv ve světě. Po dramatické volební noci a jasné aritmetické porážce přilétá premiér Gordon Brown před šestou ráno na letiště Stanstead a v příslušném konvoji několika málo limuzín jede do centra Londýna. Sleduje ho přitom kamera z vrtulníku BBC, aby ho zachytila – jak celý konvoj zastavuje na červenou! V té chvíli na té ulici byla nanejvýš dvě další auta – a přesto partu ochraňující nejvyššího politika jaderné velmoci nenapadne nerespektovat semafor...

Vyhlašování výsledků v desítkách volebních okrsků v přímém televizním přenosu – a ani jeden zesměšňující nebo nedůstojný projev vítěze nebo poražených... Desítky žáků a studentů, kteří si v rolích volebních dobrovolníků lidským řetězem předávali zapečetěné volební urny od přijíždějících aut, aby je další v běhu roznášeli po velké hale ke sčítání hlasů. Rozčarování a bezmocný vztek stovek voličů, stojících hodiny ve frontách před volebními místnostmi v některých velkých městech, na které se nakonec nedostalo, protože všude se muselo zavřít ve stejnou chvíli...

Skvělé komentáře a postřehy – například ten, že po padesáti letech diskuzí o tom, jak většinový volební systém chrání zemi před volebními paty, zplodí právě tento systém perfektní volební plichtu – se kterou si ovšem, a na tom se shodnou všichni Britové, jejich političtí pragmatici nakonec poradí – v klidu, bez osočování a strašení diktaturou. A nebrečí ani liberální demokraté, kteří získali jen o necelých sedm procent méně hlasů než druzí labouristé, a přesto budou mít pouze pětinu počtu jejich křesel v Dolní Sněmovně. Bože, to byl svátek demokracie... Nedokonalé, někdy chaotické, ale tak krásné a člověčí...

Ve stejný den Jiří Paroubek obvinil konkurenční politickou stranu z podvodu a spiknutí, vyhlásil bojkot pěti novin a časopisů a společnosti Člověk v tísni přikázal, aby okamžitě zveřejnila výsledky středoškolských Voleb nanečisto, které se jeho hejtmani před pár týdny pokusili zakázat. A to ještě na jeho stranu prasklo, že platí za bučení v sále tři sta za hodinu...

Nějak si také nedokážu představit, že by britský ministr vnitra v přímém televizním přenosu přiznal, že mu telefonovala na moci výkonné zcela nezávislá Nejvyšší státní zástupkyně a konzultovala s ním, jak exemplárně bude naloženo s opilcem, který dal na volebním mítinku pěstí spolukandidátovi jeho strany. A už vůbec si nedovedu představit, že by se něco tak nehorázného, co předvedli Martin Pecina a Renáta Vesecká, okamžitě nestalo předmětem rozhořčení nejenom ostatních politických stran, právníků, ale především britských médií...

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)