Pokles předvolebních preferencí sociální demokracie je spojován s různými příčinami. ČSSD prý například ubližuje chaos ve zdravotnictví. Okoukal se politický styl Jiřího Paroubka. Voliči chtějí změnu po osmi letech vlády ČSSD. Sociálně liberální voliči si našli nového politického koně ve Straně zelených.

Jedno možné vysvětlení zatím ovšem nezaznělo. Může to znít jako paradox, ale ČSSD je do jisté míry obětí hospodářských úspěchů země. Ty totiž vytváří jistá očekávání, kterým ČSSD nedokázala vyjít vstříc. Nejde přitom tolik o skutečnost, že se navzdory hospodářskému růstu výrazně nezvyšují platy, takže průměrný občan růst příliš nepocítí. Jde spíše o to, že ČSSD zatím nedokázala přesvědčit vzdělanější skupiny voličů, že chce dobrých hospodářských výsledků využít ke skutečné modernizaci země a ozdravění státních financí.

Solidní hospodářský růst vytvořil podmínky, aby ČSSD investovala do budoucnosti střední třídy, jenže strana se i nadále orientuje především na „pracující lid“. Namísto snahy oslovit mladší generaci a profesní skupiny, pro které jsou důležité investice do vzdělání a reformy v některých oblastech, ČSSD se dále soustředí hlavně na vyhraněně levicové voliče, což jsou převážně starší, méně vzdělaní a sociálně slabší lidé.

Politika je založena na symbolických sděleních. Starost o střední třídu, jejíž význam roste s tím, jak se země stává bohatší, je tak možné komunikovat nejen prostřednictvím programových priorit, ale i politického stylu a jazyka. Například v době, kdy stál v čele ČSSD Miloš Zeman, měl ještě poměrně širokou odezvu u voličů politický styl založený na obhroublosti a bonmotech srozumitelných „lidu“ - prostě důraz na pokleslé plebejství.

Nároky české společnosti se ovšem za posledních několik let zvýšily - a to nejen zásluhou rostoucí životní úrovně, ale i zásluhou členství v Evropské unii. Navzdory různým negativním jevům se česká společnost stává stále více sofistikovanější, čemuž by měly vycházet vstříc i politické strany, které chtějí uspět.

ČSSD tento trend podcenila. V rovině symbolické komunikace je toto selhání nejlépe reprezentováno dvěma jevy. Jedním je Jiřím Paroubkem podporovaný návrat Miloše Zemana, jehož politický styl je i nyní notně kořeněn hulvátstvím a bezpáteřním opozičně-smluvním pragmatismem, který nám říká, že když na to přijde, lze uzavřít opoziční smlouvu třeba s komunisty.

Druhým symbolickým jevem je spojení Paroubka s bavičem Jiřím Krampolem. Tento druh zábavy, která si zakládá na „lidovosti“, možná oslovuje voliče, o něž bojuje ČSSD s KSČM, ale vzdělanější střední vrstvy se ošívají nad krampolovskou žoviálností a vulgární politickou nekorektností, která na ČSSD ulpívá. Navíc je tento styl spojen s nostalgickými přesahy do dob normalizace.

Paroubek zazářil jako kometa především proto, že si ho mnoho voličů spojovalo s novým stylem. Bohužel si ale zatím zřejmě neuvědomil, že rostoucí životní úroveň, na níž má zásluhy i ČSSD, způsobila, že stále větší množství Čechů už nechodí do čtvrté cenové skupiny.

Vyhraje-li ČSSD nakonec volby, bude to především proto, že i Občanská demokratická strana chodí lovit do stejné cenové skupiny. Mnohé sofistikovanější voliče odrazuje tím, že trumfuje populismus ČSSD sliby často ještě více populistickými. Jakož i tím, že s pomocí národnictví a euroskeptismu se snaží polapit šovinistické nacionalisty, kteří často sedávají ve stejné hospodě čtvrté cenové skupiny jako radikálně levicová klientela ČSSD a KSČM. Jen jsou možná u jiného stolu.

MF Dnes, 20.3.2006

Webová stránka Jiřího Pehe