Každý stát jedná s teroristy. Ale nelze to zobecnit a už vůbec ne o tom naplno mluvit

Politici lžou. To se říká v hospodách, médiích i na sociálních sítích. Ale už nikdo se nezabývá tím, zda je lež (mlčení, mlžení) špatná v jakékoliv situaci. Když každý znal Desatero, bylo jasné, proč se křivé svědectví trestá, ale lež ne. Dnes se to musí předvádět na tak speciálních tématech, jako je výměna unesených rukojmích.

Jednou aférou s rukojmími – libanonskou – média právě žijí. A tu předchozí – vykoupení dvou žen z Pákistánu – opět oživila. Jenže základní otázka zůstává stále stejná. Má stát vůbec vyjednávat s teroristy? Má platit penězi či protislužbami za vlastní unesené občany? A když už to udělá, má to vytrubovat do světa?

Zarputilý idealista třikrát odpoví jasné ne. Ale ostatním zkušenost velí, že politici i státníci, kteří se ocitnou ve vyhrocené situaci, musí občas veřejně lhát (mlčet, mlžit). Jestli se Česko od svých západních spojenců v něčem liší, tak možná jen tím, že jeho špičky umění lhát, mlčet či mlžit neovládají. Nelišíme se tím, že by se čeští občané v roli rukojmích neocitali. Nelišíme se tím, že by je stát odmítal vykoupit. Ale lišíme se tím, že se z citlivých detailů až příliš snadno stává veřejná informace.

Někdy nezbývá než obchodovat...

Jde-li o životy unesených, každá vláda vyjednává s teroristy. Z té věty se už stává klišé. Jak by také ne. Omlouvá jakýkoliv ústupek. Ale jako každé klišé má reálné jádro. Státy své občany skutečně vykupují, snad až na Ameriku, která s teroristy nevyjednává (příkladem byl zavražděný novinář James Foley). Ale i ona před lety vyjednávala s islamisty v Íránu – a pak jim výměnou za rukojmí dodala zbraně.

Když Izrael před osmi lety dohodl výměnu teroristy Kantara za těla dvou svých zabitých vojáků, na této straně jsme napsali: „Nikdo nemůže vyloučit, že i nějaký český voják nebo civilista se ocitne v rukou džihádistů a bude ‚obchodován‘ coby rukojmí. V pozici toho, kdo případný obchod schválí, by se pak ocitla česká vláda.“ A je to tu. Jenže ta zkušenost není přenosná.

V Izraeli se o těchto obchodech rozhoduje dosti veřejně, což platilo i o výměně vojáka Šalita za 1027 vězňů včetně odsouzených teroristů s krví na rukou. Jenže argument, že vstřícnost podnítí další únosy, v Izraeli až tak neplatí. Každý tam ví, že je de facto lovnou zvěří, že získat živého Izraelce je touhou různých part na palestinských územích i celém Blízkém východě. A vstřícnost či tvrdost při „obchodování“ na tom nic nezmění.

V Izraeli to není ideologické téma (levice pro vstřícnost, pravice proti), ale osobní. Je to země, kde osobní zkušenost je spíš pravidlem než výjimkou. Je to země, kde při osvobozování rukojmích položil život i bratr premiéra Netanjahua (když před 40 lety velel jednotce v Entebbe). Je to země, jejíž velvyslanec do amerických novin napsal: „Dvě z mých dětí šly do armády. Ta není čímsi odtažitým. Je naše, jsou to naše děti a Šalitova rodina je naše rodina. I když propustíme ty, kteří nás budou ohrožovat, musíme zároveň vědět, že kdyby naše děti padly do zajetí, uděláme vše pro jejich osvobození.“

Pokud si myslíte, že izraelská zkušenost je přenosná, zkuste si představit českého politika, jak píše citované věty do novin.

... ale musí se při tom kušovat

Česká zkušenost je rozpornější. Leckdo mohl ocenit, že když před pěti lety unesli teroristé v Nigeru dva Francouze, francouzské vrtulníky rozstřílely únosce i rukojmí. Nevyjednáváme. Ale jiný mohl připomenout zdejší verzi tvrdosti. V květnu 1978 bratranci Barešovi unesli autobus s gymnazisty a použili je jako rukojmí pro volnou cestu na Západ. Neuspěli, neboť režim (velitel Pohraniční stráže generál Šádek) rozkázal zastavit je za každou cenu – i za cenu zastřeleného řidiče autobusu. Nevyjednáváme.

Jindy vyjednávání uspělo. Třeba v roce 1983, kdy partyzáni hnutí UNITA unesli v komunistické Angole 66 československých občanů. Když chtěli po Praze zaplatit za péči o ně, náměstek ministra zahraničí Svoboda řekl: Zaplatíme, ale hned to zveřejníme, ať svět vidí, že jste banditi. „No tak na tom netrváme,“ zněla odpověď.

To byly idylické časy, kdy někomu vadil cejch bandity. Dnes ne, ba naopak. Čím větší bandita, tím větší renomé. Proto ztrácí význam zveřejňovat detaily z vyjednávání i částky zaplacených peněz. Přesto se zveřejňují. Dělají to média pro své renomé. Před deseti lety otiskly The Times přehled vládami zaplacených částek v dolarech: Francie 25 milionů, Itálie 11 milionů, Německo 8 milionů.

Současné české specifikum ale spočívá v čemsi jiném. Ne v tom, že citlivé detaily publikují média, ale v tom, jak snadno ty detaily do médií proniknou – od vládních špiček, ba i z Bezpečnostní rady státu. To už začíná být systémový problém.

Čeští politici by se měli naučit stravitelně lhát, mlčet či mlžit. Není to až tak dávno, kdy to zvládali. Stačí si vzpomenout, jak před pěti lety zmizeli z vězení v Zambii tři Češi a „z ničeho nic“ se ocitli doma. Jak to stát navlékl? Úplatkem? Akcí ve stylu Jamese Bonda? Nikdo to nevěděl a dodnes neví. No comment. A takhle by to mělo fungovat i dnes.

LN, 10.2.2016