Milan Hamerský se obšírně zaobírá myšlenkou „vtažení“ českých komunistů do vládní zodpovědnosti. Jeho článek je navíc sugestivně nazván „Proč ano“. Je v něm řada velmi dobrých postřehů o tom, jak neúspěšná je česká politika „zadržování“ komunistů. Nicméně, s vyzněním článku nesouhlasím.

Pokud Hamerský argumentuje, že v okolních státech bývalé „bolševické strany“ změnily název, staly se vládními stranami a v dalších volbách pak zcela propadly, je to jen část reality. Politika, kterou postkomunisté v okolních státech realizovali, nebyla odmítnuta. Spíše se jako v případě Slovenska podařilo populistovi Ficovi hlasy postkomunistům ukrást. Z hlediska politického přežití zvolili čeští bolševici mnohem lepší metodu. Bazírováním na svém názvu udržují jistou část českého elektorátu stále v naději, že se to zase „jednou otočí“ a komunistům se opět podaří uchopit do ruky svou někdejší totalitní moc. U KSČM rozhodně nekončí protestní hlasy. Naprostá většina hlasů pro KSČM se stále rekrutuje z řad členů strany a jejich rodinných příslušníků.

To, co komunistům pomáhá přežít, je ale současně diskvalifikuje jako potencionální „normální“ vládní stranu. I ČSSD pod Paroubkem s vůdcovskými manýry a způsoby se oficiálně od možné povolební spolupráce s KSČM distancuje. Jiná věc je, že by v případě vhodné povolební konstelace socialisté jistě nepohrdli tichou podporou své vlády ze strany KSČM. Komunisté by sice, tak jako po krajských volbách, chtěli, aby o podporu ČSSD „oficielně požádala“, ale ve finále by se jistě spokojili s nějakou tou prebendou na čele poslanecké sněmovny.

Komunisté v Česku jsou sice z jistého pohledu relikt minulosti. Současně jsou ale potenciálním hnutím připraveným uchopit otěže moci, pokud by opět nastala vhodná chvíle. Pokud se navíc Hamerského úvahy o „vtažení“ komunistů do vládní odpovědnosti odvíjejí na pozadí připomínky dvacátého výročí pádu totalitního bolševického režimu, je vládní angažmá komunistů i pro jinak mocichtivé levičáky v ČSSD poněkud „nevkusné“. Že se česká levice na místní i krajské úrovni docela shodne, je známé. Tyto strany spojuje politika sociálních úplatků ve velkém. Nejde už zdaleka jenom o poplatky u lékaře, jde o celý systém „podpory neziskového sektoru“, kam se v současnosti zaměřuje financování krajů. A že tyto „slevy“ nejsou zadarmo, je také jasné.

Komunisté tak dle mého soudu nebudou nikdy v Česku „košer“ a jejich totalitní minulost se za nimi potáhne stále. Návrhy na řešení ekonomické recese v Česku z pera KSČM jsou navíc poplatné komunistickému manifestu Marxe a Engelse. Politika „jídla zadarmo“- rozuměj nulová daň z přidané hodnoty pro potraviny - a „dluhy státu zaplatí bohatí“, jsou osvědčenými recepty na to, jak podporovat v Česku rovnostářství a závist z úspěchu. Pokud k tomuto „programu“ přidáme nápady socialisty Jiřího Havla na „oškubání ČEZu“, je možné plasticky předpovědět, kam by česká levice náš stát zavlekla.

Tento program nemůže levice prosadit „pozitivní kampaní“, která je mimochodem neuvěřitelně nudná a banální. Proto se na spřátelených webech (Aktuálně.cz je toho příkladem) mlátí stále na toskánskou notu. Ne, pane Hamerský, vládu komunistů z KSČM či ČSSD rozhodně nechci. Stačilo, že mé generaci ukradli 40 let života.