12.11.2019 | Svátek má Benedikt


POLITIKA: Komunismus a demokracie

31.10.2019

Kdo se nepoučil z historie, bude si ji muset zopakovat

Čtu si poslední dobou ve starých číslech Stránského týdeníku Přítomnost a shledávám, že současné politické šarvátky, korupční aféry a skandály se nijak podstatně neliší od toho, co se dělo na politickém kolbišti před téměř už celým stoletím. Doba to byla, pravda, poněkud jiná, neznala ještě televizi ani internet, ba i rozhlasové vysílání bylo tehdy novinkou, která nebyla ještě zdaleka přístupná komukoliv, veřejné mínění formoval téměř výhradně tisk a biograf, ale lidské povahy a motivace, jak je vidět, se od té doby příliš nezměnily.

Z pádu rakouské monarchie a poválečného chaosu obratně těžili především čiperní vykukové, jak jsme to v bleděmodrém viděli i po pádu bolševické totality – a vida: vyhozena od koryta vedoucí politické síly dveřmi, vrátila se nám KSČ oknem coby obrozená, umírněná prý parlamentní a dnes již dokonce opět vládní složka. Nebude na škodu připomenout si, co o ní napsal Ferdinand Peroutka v 22. čísle Přítomnosti z 12. června 1924:

„Jsou nejrůznější důvody, pro něž se lidé počínají pokládat za komunisty. Ale hlavní otázka, kterou si každý musí položiti, než se nazve komunistou, jest zcela jiná; jest to otázka: chci řešiti sociální otázku revolucí a diktaturou proletariátu nebo ji chci řešiti jinak? Rozhoduje-li se někdo pro komunismus, aniž by se rozhodl v této otázce, neví, co činí, rozhoduje se falešně, vyhýbá se podstatě otázky, říká »komunismus« a myslí cosi jiného. Otázka revoluce a diktatury jest právě to, co odlišuje komunisty od všech jiných stran. Všechny ostatní otázky jsou pouhý cípek, a vstupuje-li někdo pro některou z nich do komunistické strany, počíná si, jako by kupoval domek, poněvadž se mu zalíbil kouř, vystupující z jeho komína. Komunistická agitace je tak pestrá jako zásoby cestovatele, který jede obchodovat s domorodci v Africe; nabízí mnoho věcí; ale nikdy nesmíme zapomínati, že nabízí zejména revoluci a diktaturu...“

„Pochybuji, že by se našel někdo, kdo, jsa přesvědčen, že komunisté využijí všeho, aby provedli revoluci, mohl by doporučovati jejich vstup do vlády, tedy na místo, kde by nejúčinněji mohli podlamovati obranu proti revoluci. Musíme si postaviti otázku naprosto jasně: je možno, aby byli ve vládě ti, kdož nemají jiného cíle, než jak by tu a jiné podobné vlády navždy porazili? Je možno dávati tomuto revolučnímu živlu do rukou všechny prostředky a výhody vládní strany? To by znamenalo dobrovolně a vědomě vtáhnouti si trojského koně do hradeb. Ačkoliv dnes už doba není tak pohnutá a kritická, jako byla před třemi lety, přece ještě nelze s takovými věcmi žertovat.“

A ještě výňatek z instrukce, kterou tehdy rozesílalo ústředí komunistické strany na své zástupce ve veřejných korporacích:

„Každý komunistický poslanec v parlamentě musí býti toho pamětliv, že není zákonodárcem, který hledá dorozumění s ostatními zákonodárci, nýbrž je agitátorem strany, který je vyslán do nepřátelského tábora, aby tam vykonal příkazy strany. Komunistický poslanec není zodpovědný pouhé mase voličstva, nýbrž své legální nebo nelegální komunistické straně. Vždy musí komunisté ve svých výkladech upozorňovati, že proletariátu nelze pomoci parlamentními prostředky.“ (Přítomnost, č. 25 z 3. července 1924, str. 400)

Gottwald to ostatně v prosinci 1929 nemohl říct ve sněmovně jasněji: „My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!“ Gottwald byl dobrý žák, nakonec kroutil krk i vlastním soudruhům.

Dnes už víme, že Peroutkovo varování se bezezbytku naplnilo, a máme za sebou historickou zkušenost, jak vypadá komunistická teorie přesazená do praxe. Potvrdilo se, že komunismus je s demokracií neslučitelný, neboť „diktatura proletariátu“ (rozuměj diktatura jeho samozvaných vůdců) je pravým opakem parlamentní demokracie. Že i přesto nebyla tato zločinecká ideologie dosud postavena mimo zákon a že její zástupci mohou dál zasedat v poslaneckých lavicích a ve vládě, je jenom důkazem, že jsme se z historie vůbec nepoučili. Jen proto si může místopředseda KSČM klidně prohlašovat, že invaze vojsk Varšavského paktu v r. 1968 nebyla žádnou okupací a že její oběti byly ve skutečnosti oběťmi dopravních nehod. (Nejspíš si to ti nešťastníci zavinili sami, protože včas neuhnuli přátelskému tanku.)

V současnosti tu komunisté sice nemají žádný „proletariát“, který by se dal naverbovat pro novou revoluci, rozpadla se jim i jejich hlavní opora – něrušimyj, mogučij Sovětskij sojuz, ale zato se nepochybně rádi svezou na vlně klimatického alarmismu a migrantů zaplavujících Evropu budoucím novým proletariátem, jehož hlasy doufají získat. Dost se jich ještě stále utěšuje vidinou, že nakonec jejich „vítězné vlajky rudé na stožáry světa vyletí“, jak jim to nasliboval vědecký marxismus-leninismus.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.