Kde jsou ty časy, kdy byl Václav Klaus pokládán za symbol návratu k demokratické politice, tržní ekonomice, zkrátka k normálu. Dnes jako by zařadil zpátečku.

Počíná si přesně opačně, než bychom od špičkového politika s více než pětiletou zkušeností v premiérském křesle a desetiletou službou na Pražském hradě očekávali. Místo nabádání k odpovědnosti jde v čele zástupu nezodpovědných. Třímá prapor svobody a brojí proti vládním protikoronavirovým restrikcím.

„Už bylo dost všech zákazů a příkazů, které zásadním způsobem poškozují naše životy,“ volal Klaus v neděli z tribuny na pražském Staroměstském náměstí. Domnívá se, že mají „zničující efekt“ i na státní finance a na „duši národa“. Navíc tvrdí, že žádná zázračná vakcína neexistuje a že on se očkovat proti covidu nenechá. Prý si kontaktem s nemocí musíme všichni vytvořit přirozenou imunitu.

Dochází na varování těch, kteří již před lety upozorňovali, že Klaus je mistrem ve vodění za nos. Jeho epidemiologická kvalifikace je stejná jako klimatologická. Vaří z vody, ale výsledný produkt umí pěkně zabalit a ještě převázat mašličkou. Na seznamu dezinformátorů měl být už dávno. Stačí připomenout jeho – řekněme – neotřelé názory na životní prostředí nebo politiku Kremlu.

Ničím zvláštním není ani Klausovo vystupování po boku celebrit krajní pravice. Vždyť to byl on, kdo umně těžil ze strašení tu sudetskými Němci, tu běženci, tu Bruselem. Na národní zájmy vždy pohlížel očima českého nacionalisty. Nakolik jde o jeho niterný pocit a nakolik o kalkul, se asi nikdy nedozvíme. Už proto, že Klaus stále silněji šlape na plyn.

Neváhá ani porušovat předpisy. To již není „přecházení na červenou“, jak kdysi nazýval drobné přestupky, to je plynulý přerod libertariána v anarchistu. Na veřejnosti se, a to i o státních svátcích, ukazuje bez roušky. Pokuty jej netrápí. Vlády západního světa obviňuje z cenzury a manipulace.

V listopadu Václav Klaus pro jistotu všechny, s nimiž nesouhlasí, smíchal dohromady a z jedné vody se proti nim vymezil. Řekl, že „rouškaři jsou samozřejmě lidi, kteří jsou vítači migrantů, rouškaři jsou lidi, kteří si přejí posilu Evropské unie a rychlé přijetí eura.“

Sledujeme rozmar starého muže, který by jinak bez zájmu médií trávil podzim života v ústraní? Anebo pokus zmobilizovat tu výseč společnosti, jež nedůvěřuje parlamentnímu osazenstvu a vyhlíží antisystémové vůdce, kteří by zde nenechali kámen na kameni? První možnost by byla smutná, druhá děsivá.

„Vašek na Hrad!“ zaznělo po víkendovém burcujícím Klausově projevu z davu. S publikem to exprezident umí. Všichni ti, co mají pocit, že je vláda připravuje o nejlepší dny jejich života, ať už proto, že nemůžou volně podnikat nebo že se nemůžou volně bavit, v něm vidí chlapíka, který jde proti mainstreamu a nebojí se to „těm nahoře“ nandat. Jako by k nim snad ani nepromlouval pověstný elitář, nýbrž rozčílený plebejec se zdravým selským rozumem a vysokou školou života.

Uspěl by ale Václav Klaus stejně na infekčních odděleních nemocnic nebo na pohřbech infikovaných lidí? Sám jsem měl možnost ležet ve špitále vedle hostinského, jehož z názoru, že covid je jen chřipečka, kterou se netřeba trápit, vyvedly až horečky, s nimiž jej k lékařům přivezla záchranka.

Nemusíme mít všichni na všechno stejný názor. Dělat ale z nákazy ideologii je nevkusné. Má-li Václav Klaus nějaké historické zásluhy, definitivně za nimi pálí mosty.

Autor je politický analytik