POLITIKA: Když přijde svatý Bartoloměj
Oznámení Miroslava Kalouska, že se rozhodl vstoupit do jednání o programu případné menšinové vlády s podporou komunistů, na mne zapůsobilo jako blesk z čistého nebe. Přiznám se, že jsem byl na chvíli velmi malomyslný, co se schopnosti odporu vůči Kalouskovi uvnitř jeho vlastní strany týče. Najednou se mi zdálo, že se vracíme kamsi k oněm listopadovým dnům 1989 nebo snad i před ně. Uvědomil jsem si současně, jak málo dělí společnost od vývoje, kterému jakoby nelze zabránit. Vše se děje v rámci parlamentní demokracie a vznik první polistopadové vlády, která by se programově, nejen jakoby „náhodně“ v parlamentu, opírala o komunistickou podporu, se zdál být nezvratitelný.
Proto mohu pouze s radostí konstatovat, že strana lidová našla tolik odvahy a síly, aby se tomuto vývoji postavila. Odpor, který se v lidové straně zvedl, překvapil svou razancí nejen mne, ale především bývalého předsedu lidovců Kalouska. Ten se proto rozhodl rezignovat na svou funkci. Přečetl ještě prohlášení, že lidovci v žádném případě nevstoupí do vlády podporované komunisty.
Skončily tak dva dny, které zahýbaly tímto státem. V době večerních zpráv jsem byl na zahradě a o posledním vývoji jsem nic nevěděl. Náhle jsem uslyšel lidské hlasy, jak z dálky křičí, že Kalousek padl a Paroubek má utrum. Paroubek, onen koncentrát veškerých lidských nectností, počínaje pýchou, která předchází pád, a konče lstivostí, která se nezastaví před ničím, jen aby se udržel u moci, tak dostal první pořádný povolební direkt. Doufejme, že tato politická povolební peripetie otevře oči všem v našem státě. Paroubka už bylo opravdu dost.
