Když má někdo jako smysl života komentovat politiku ČSSD, je to něco na způsob těžkého masochismu a sebetýrání. Člověk si tím může ublížit, může to dělat roky a nechá to na něm stopy. To by ovšem bylo možné říci o komkoli, kdo si vzal za úkol sledovat dění v nějaké české politické straně. Co říkám české, jakékoli evropské, pokud to politická strana je.

U nás trpí touto specializací například Lukáš Jelínek. Ten se pustil na hodně tenký led, když 10. srpna na stránkách NP publikoval článek Čeští sociální demokraté se od německých výrazně liší. Uvedl tam, že německá SPD se přísně drží humanistické a internacionalistické tradice, jejíž součástí je pomoc slabším, ať už je jejich původ jakýkoli. Proto (podle Jelínka) nepřekvapuje, že po pečlivém zvážení ze svých řad vyloučila odrodilce ekonoma Thila Sarrazina. 

Jelínek sice přiznává Sarrazinovi právo na názor (no ještě že tak!), ale nesmí se prý divit, že jej sociální demokraté ve svých řadách nechtějí. Stejně jako většina západoevropských sociálních demokracií si SPD střeží svojí ideovou čitelnost, srozumitelnost a skoro by se chtělo říct neposkvrněnost. S tím si podle Jelínka ČSSD hlavu nedělá a uvádí případ vstupu okamurovců na kandidátku, kauzu návratu Petra Bendy, který se dříve ušpinil v Dělnické straně sociální spravedlnosti, a vypeskoval Jana Hamáčka za jeho vstřícný přístup k této praxi.

Ústeckou socanskou šlichtou se zabývat nechci. Ona se od celkové socialistické šlichty tolik neliší a za komentář to nestojí.

Ale pěkně popořadě, tedy nejprv Thilo Sarrazin. Je to velmi vzdělaný a kultivovaný ekonom s velkým přesahem do sociologie a jeho knihy Německo spáchá sebevraždu a Nepřátelské převzetí jsou skvělou ukázkou pečlivé práce, kde závěry o tom, že muslimský cizí prvek v Německu nejen že není úspěšně integrován (čest výjimkám), ale že vede k postupnému rozvratu německé společnosti a státu, jsou skvěle a nekorektně vyargumentované. Jeho názory a závěry v obou knihách jsou zjevně opřeny o velké množství pečlivě interpretovaných tvrdých dat. 

To, že byl v době, kdy obě knihy psal, členem SPD, je jen důkazem, že vzdělaný člověk levicového smýšlení, pokud se nezapouzdří v nějaké ideologické internacionalistické šabloně, se může dopustit takového šíleného činu jako napsat čistou a holou pravdu a pojmenovat německý průšvih. Thilo Sarrazin považoval za svoji povinnost to vše po pravdě napsat u vědomí, že páchá zločin „pojmenování věcí a vývoje pravými jmény“. Za to se v Německu trestá a kdyby to šlo, tak i smrtí. Stálo ho to bleskurychle místo ve vedení Bundesbanky (první kniha) a nakonec, po těžkých bojích a kašpaření partajníků ve smírčích komisích, ho to stálo i místo člena SPD. 

Jestli vyloučení z téhle podivné německé partaje považuje Lukáš Jelínek za logický důsledek zásad, kterými se řídí SPD, zejména humanismu a internacionalismu, tak je jisté, že pranic nepochopil. Totiž nepochopil, že vylučovat pro názory je zločin sám o sobě.

Obě socialistické strany ztrácejí mohutně jak členy, tak příznivce a stávají se z nich postupně strany marginální. U ČSSD je sešup rychlejší, u SPD o něco pomalejší, ale v obou případech neodvratný. A není divu, protože považovat internacionalismus za partajní ctnost s historickými zkušenostmi, kam to socialisticko-komunistický internacionalismus „dopracoval“ v Evropě, to je něco, co musí postupně odpudit každého. Zvlášť, když partajní špičky SPD internacionalismus a humanismus chápou jako tradiční levičáckou příchylnost ke každému, kdo se prohlásí za potřebného a vydá se do EU, aby se tu usadil a začal si užívat sociálních výhod, na kterých se nikdy nepodílel. 

Socanské členstvo v Německu je do značné části už syté neúspěšné integrace a imigračního bordelu, kam jen se podívají, a středostavovská a chudší část členstva a příznivců si nic takového už vůbec nepřeje. Tím spíš, že začínají být vyděšení z tichého spojenectví socanů s nalevo od nich stojícími Zelenými, kteří by nejraději přijali každého, kdo se vydá do EU. Šéfánci SPD jsou připraveni před imigranty spolu se Zelenými pokleknout a omluvit se za to, že jsou většinově bílí, i když jsou vlastně chorobně zelení. 

Čeští socani jsou na tom stejně, ze strany hájící slabší se stali nejprve za neblahého šéfování nebohého Bohuslava Sobotky evropskými modernisty se zelenou a proimigrační humanitární rétorikou (křídlo Jiřího Dienstbiera), aby nakonec upadli do trvajícího kómatu po pádu Sobotky a nástupu posledních hrobařů ČSSD Jana Hamáčka a Lubomíra Zaorálka.