Když dva dělají totéž, není to totéž. Dokonce ani nestačí se stejně jmenovat

V Německu zkratka SPD znamená časem prověřenou sociálnědemokratickou stranu, u nás relativně čerstvý krajně pravicový projekt Tomia Okamury. Také česká sociální demokracie je jiná než ta německá. Je rozdírána různými názory, které leckdy mají k demokratické levici daleko.

Německá SPD se přísně drží humanistické a internacionalistické tradice – její součástí je pomoc slabším, ať už je jejich původ jakýkoli. Proto nepřekvapuje, že po pečlivém zvážení ze svých řad vyloučila odrodilce, ekonoma Thila Sarrazina.

Poslední kapkou byla kniha Nepřátelské převzetí: Jak islám brání pokroku a ohrožuje společnost. Jeho spolustraníci mu vyčetli rasismus a islamofobii, experti už dříve kritizovali Sarrazinovu nedostatečnou znalost koránu a arabských reálií.

Jakkoli má Sarrazin na své názory právo, nesmí se divit, že jej sociální demokraté ve svých řadách nechtějí. Stejně jako většina západoevropských sociálních demokracií si i SPD střeží svoji ideovou čitelnost, srozumitelnost a skoro by se chtělo říct neposkvrněnost.

To zdejší ČSSD si s ničím podobným hlavu nedělá. Na Ústecku je v krajské koalici s okamurovci, v Dubí si dokonce její členové plácli s Vandasovou extremistickou Dělnickou stranou sociální spravedlnosti. Stala se děsivým tavicím kotlem, na který zadělal luxováním všech okolních menších partají už Miloš Zeman. To on v druhé půlce 90. let tvrdil, že i Sládkovi republikáni jsou jen „zdivočelí sociální demokraté“.

Když současný šéf ČSSD Jan Hamáček ponoukl partajní předsednictvo k neschválení koaliční kandidátní listiny pro krajské volby na Ústecku, argumentoval, že na ní je málo sociálních demokratů. V kuloárech pak partajní špičky vysvětlovaly, že obsahovala i toxické jedince s radikálně pravicovými názory.

Proto překvapilo, že na čtvrtém místě alternativní sociálnědemokratické kandidátky, kterou připravilo Hamáčkovo vedení, figuruje coby nestraník v dresu hnutí Pro zdraví a sport Petr Benda. Tento někdejší regionální předseda z ČSSD odešel, aby pomohl svému příteli Jiřímu Paroubkovi křísit národní socialisty. No, a v roce 2017 to dotáhl až na lídra sněmovní kandidátky Dělnické strany sociální spravedlnosti na Liberecku.

Hamáček na rozdíl od Lubomíra Zaorálka nebo Michala Šmardy mávl nad Bendovou minulostí rukou. Od Bendy to prý bylo jen „uklouznutí“. No, nevím. Uklouznutí si představuji tak, že omylem vběhnu do špatného autobusu nebo že v afektu někomu dám pár facek. Ale politika se dělá promyšleně. Než se stanete jedničkou na nějaké soupisce, musíte si to zasloužit a to pár pátků trvá. Však taky Petr Benda i dnes pyšně vysvětluje, že tenkrát chtěl pod Vandasovým praporem bránit občany před „migranty“ a „nepřizpůsobivými“.

Má snad ČSSD a její předseda v úmyslu to samé? Budiž, pak se ale zřetelně vyčleňuje z evropského sociálnědemokratického tábora. Také bychom se mohli ptát, co pak ČSSD od SPD nebo Dělnické strany sociální spravedlnosti odlišuje.

Strany měly do pondělka možnost své kandidátní listiny upravit. Sociální demokracie toho na Ústecku nevyužila, protože si patrně myslí, že Petr Benda jí svými názory přihraje nějaké hlasy.

Pravdou je, že němečtí i čeští sociální demokraté zažívají těžké období lemované úbytkem voličské přízně. Zatímco ale na západ od Aše na to reagují návratem ke kořenům a snahou smýt nahnědlé odstíny, v České republice sledujeme opačný trend.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus