POLITIKA: Kdo zaškrtí demokracii?
U nás se do omrzení opakují prohlášení, že to je minulost, že nacismus vlastně nehrozí a že komunismus ztratil v zániku SSSR svoji mocenskou základnu. Když se však podíváme na krátkou historii našeho státu po roce 1989, vidíme celou skupinu politických stran, které získaly dostatečné postavení, aby se nově vzniklou demokracii pokusily zničit.
Předem konstatujme, že jednou z největších chyb vývoje po roce 1989 bylo to, že nebyla zakázána anebo jen zrušena KSČ. Intelektuální bláboly kavárenských mudrců, jak se sama časem zničí a rozplyne, se ukázaly bláhové. Spíše měl platnost výrok Petra Uhla, že je obtížné zakázat stranu, která měla v ČSSR 1,7 milionu členů a k tomu dalších cca 500 000 vyloučených komunistů po roce 1968. Což je ukrutná síla. Voličská. Protože každý z nich má v průměru čtyři živé příbuzné. V ČSFR by tak bylo prohlášením KSČ za zločineckou organizaci postiženo asi tak 11,5 milionu lidí z tehdejších 17 milionů obyvatel. To si Havel ani Klaus nemohli lajsnout. Uhl dále správně předpověděl, že mnozí z reformních komunistů jsou daleko přesvědčenější marxisté než ta parta, co do KSČ nalezla po roce 1970. Podívejme se dnes třeba na Ústavní soud, Nejvyšší soud a naše přední miliardáře a je to jasné. Miliardáři, často bývalí absolventi moskevských a jiných, Stranou „vybraných“ západních škol, kam je vyslali soudruzi z KSČ, propagují kapitalismus. Co prosazuje Ústavní soud, jak žalují naši státní zástupci a soudí soudy, je také jasné. Přesto však konstatujme, že se obě tyto skupiny většinou pohybují v rámci dnešní eurounijní demokracie.
Připomeňme si, že dřívější strany podobné dnešním VV a poněkud také TOP 09 dosáhly ve svém pokusu demontovat demokracii anebo ji předělat v pseudodemokracii dosti výrazných úspěchů.
Na straně české to byli sice nejprve pouťoví Sládkovi republikáni, přesto jsme málem, nebýt zásahu na hranici anebo za hranicí zákona přátel Václava Havla, nezažili žádnou éru „havlismu“. A bez ní bychom skoro určitě nebyli členy ani NATO, ani EU. A to by nám bylo asi jako dneska Ukrajině, nezapomínejte.
„Moravská národní strana“, vzniklá za podpory severomoravských „bolševických kádrů“ a také „přátel z Rakouska“, kteří snili o opětovném duchovním splynutí Moravy s Vídní a o jejím odtržení od „české“ Prahy, zanikla jako politická síla „šťastnou“ náhlou smrtí jejího šéfa.
Na Slovensku bylo Čárnogurského KDH, které vyloženě navazovalo na ľuďáckou politickou linii odtržení, sice převálcováno Mečiarovským HZDS, které podporovala Moskva, Maďaři i Německo, ale nakonec se jeho původně dost osamělé úsilí o rozdělení státu a vytvoření „Samostatného Slovenska“ za konsternovaného přihlížení většiny občanů realizovalo. Tohle vítězství“ nakonec odnesli daleko víc Slováci než my. Oni sami dnes často „hlasují nohama“, kde jim je lépe.
Pomineme-li dále nějaké ty bývalé národní socialisty a podobně pseudopartaje, vyzkoušely síly, kterým klasická demokracie nevyhovuje – třeba hlasatelé nepolitické politiky - další plány. Založily a podporovaly krátce po rozdělení státu různé ty Unie svobody, ODA a podobná uskupení. Jejich údajným cílem byla hlasitě proklamovaná „pravá svoboda“ a „čistá spravedlnost“ a podobně, ale ve skutečnosti provozovaly destrukci klasické demokracie a moderního státu.
Mistrem nad mistry v rozkládání státu byla Luxova KDU-ČSL. Ta se postupně z pohrobka Národní fronty přeformovala v politické praxi v cosi, co by se dalo nazvat „korporativismem“. To je způsobem praktikování účasti ve vládách podobnými ideovými základy, na kterých vyrostl Mussolini. To ostatně byl původně socialista, který se stýkal s Leninem a obdivoval ČSR. Část lidovců, hlavně ta z kolaborantské ČSL, k tomu měla a má mimořádné sklony. Degenerace, klientelismus a úlisnost lidovců nakonec přestaly bavit i katolíky a venkov a klasičtí lidovci vypadli z velké politiky.
Bohužel, podobnou degenerací prošly i obě velké strany, ODS a ČSSD. Nejprve velkou část ODS převzali velcí hospodářští hráči - to je realita podobná i tzv. „vyspělému demokratickému světu“. Ovšem pro běžného voliče se ODS presentovala hlavně odpornými typy místních zbohatlíků chovajících se jako za totáče – jako bývalí vexláci krytí StB. Mávání balíky pětitisícikorunami, mastné obličeje s „módním“ strništěm, drahé obleky přes vypasené teřichy, to zvedalo žaludek kdekomu.
ČSSD v čele s vychytralým Zemanem vsadila na větší ryby. Prodala banky (to bylo naprosto nutné, aby bylo jasno) a začala ve velkém kšeftovat se státními podniky. Prodej krachujících podniků, které převzali za Klause často třetiřadí komunističtí manažeři, byl nutnou záchranou státu. Jenže ČSSD si zvykla dostávat ze všeho „všimné“, miliony a miliardy. Tisk a „vzdělanci“ jí šli zpočátku na ruku a jakmile obsadila ministerstvo vnitra, státní zastupitelství a podobné mocenské orgány bývalými esenbáky a estébáky, už je nepotřebovala. Pak už bylo jasné, že její role klasické sociálně demokratické strany skončila. Stala se výrobnou milionářů s duší a rozhledem koloťuků a bývalých pinglů.
Politické pole bylo tedy otevřeno pro politické „piráty“. První, za podpory německé Strany zelených a některých českých milionářů, ale hlavně ekobyznisu, se přihlásili vážně o podíl na moci zelení. Dodnes není přesně jasné, koho representovaly jednotlivé figury, třeba Bursík anebo Liška. Za kým stáli plynaři a kdo byl za větrníkáři. Kdo byl „koněm byrokracie EU" (Liška?), kdo financoval celoevropsky biopaliva. Ví se však, kdo stál za „mutr“ Kuchtovou a kdo za jistými zelenými dámami.
Vzadu opět a jako vždy, mimo velké finanční skupiny petrolejářů, stály i státy, které jsou občas již jen odnoží multinacionál, jako je Gasprom nebo RWE a podobně. Banda zelených šílenců rekordně rychle stačila prosadit největší tunely v dějinách Česka, ale pak se rozpadla. Asi rvačka o kořist, že?!? Anebo už nebyli potřeba, neb „mouřenín posloužil, mouřenín může jít“.
Problém do budoucna je, že za dobu od sametové revoluce se v ČR vytvořil elektorát cca 15 až 20% voličů, kteří vždy volí tzv. „srdcem“. To znamená, že naskočí na jakékoliv líbivé sliby. Třeba sebeblbější. Na zadek tomu dal zdánlivě geniální nápad prof. Janoucha s vykroužkováváním. Výsledkem je to, že v parlamentu sedí za ODS i ČSSD často naprosté politické i lidské nuly, které byly na kandidátkách „do počtu“.
Také byla „idealisty a srdcaři“ zvolena do parlamentu strana Věcí veřejných. Byli-li zelení nazváni šílenci, je obtížné najít přiléhavý název pro tuhle partu. V čele malý Napoleon s defektem hlasu. Kolem pomatené blondýny a každým dnem tlustší Radek John. Co tahle parta předvádí, to skutečně nemá obdoby. Proti tomu vypadá nový haitský president Michel Martelly, bývalý popový zpěvák a miláček místních gangsterů (a také chudého lidu), jako (pro tamní poměry) rozumné řešení. Politika je v naprostém kolapsu. Místo hledání vývoje a sledování, co se děje kolem nás, probíhá šaškárna organizovaná magory (ze všech politických stran), proti kterým i Miloš Jakeš a jeho projev o „hodné holce Hance„ a „bojlerech“ vypadá jak gigantický intelektuální výkon. Jakeš aspoň pochopil, že jsou … no víte kde. A řekl to nahlas. Na to se nezmůže ani jeden z dnešních „státníků“. Co bude dál?
Problém začíná být v tom, že ještě před pár lety byla Evropská unie kotvou, od které se odvíjel i místní politický život. Unie stanovila standardy a nějak je hlídala. Dneska je Unie, nenalhávejme si nic, buď před rozpadnutím, anebo před změnou, která nás odnese mimo zájem středu Evropy. Jsme v tom sami. A nevíme si rady.
KSČM blokuje už dvacet let jakoukoliv rozumnou volbu, ODS a ČSSD zdegenerovaly a nejsou schopny se bez nějakého celospolečenského otřesu samy revitalizovovat. Idiotský volební sytém umožňuje, aby skupiny „bůh ví odkud“ a „bůh suď jak placených“ rádoby politiků, z nichž se často vyklubou naprostí gauneři (třeba Sládek, Gross) anebo pomatenci (namátkou Baudyš, Kateřina Jacques) doslova cvičí s celým státem.
Vláda nevládne a když vládne, škodí státu, co to jde: nakupuje předražený a nepotřebný vojenský materiál, nechá si ukradnout za úplatek doly, likviduje dopravu za pomoci fy Kapsch, nedokáže prosadit ani stavbu dálnic a zaváže republiku platit miliardy za fotovoltaiku. A tak dále. Naštěstí má v demokracii vláda jen omezené prostředky, jak ničit stát. Průmysl a ekonomika kupodivu stále fungují. Ale hůř a hůř.
Jistá politoložka Dvořáková hlasitě varuje, že se lid vzbouří. No, kdyby to řekl kdokoliv jiný, souhlasil bych. Jenže zrovna tahle politoložka nedávno hlásala, že jen a jen „Strana zelených“ je naší spásou. Tak se bojím, že brzo začne propagovat nějakého dalšího „spasitele“, nějakého geniálního „spásonosného osla“, který nás zase nějak vzletně osloví.
A ten utajený a jakoby zapomenutý „husita“ a „tajný protestant“, který staletí sídlí v nás, Češích a Moravanech (viz první republika, viz roky 1945, 1948, 1968 atd.), co stále hledá ty „vysoké morální ideály“ a je „ochoten za ně bojovat“ (tedy momentálně dát jim hlas), nás přivede zase brzo do nějakého maléru. A zvolí strany a politiky, co v rámci demokracie tu demokracii zaškrtí.
Třeba vytvoří Kalousek (dříve hlavní lidovec) a Schwarzenberg (dříve význačný zelený) spolu s ČSSD a KSČM, která „prozře“, nějakou tu vládu založenou na „opruzené“, pardon „obrozené“ „Národní frontě (spásy)“. Kalousek už to jednou zkoušel, že. A pak budeme v piheli tmavém doopravdy. A všichni nás v tom nechají.
Proč by taky něco dělali? Oni západní politici dovedli Evropskou unii do podobného konce. Kdy je malér a neví se, co dál. A všichni předstírají „jako že nic“. A co my? Na Východě frustrované Rusko, na Západě zmatené Německo, které neví, zda je anebo není evropská velmoc. Anglie je ráda, že je ráda, od Francouzů po zkušenostech raději dál a Amerikou cloumá utajovaná morální, politická a ekonomická krize. Ještě že tady u nás není moc muslimů.
Je to na nás, přátelé. Kurva (promiňte, dámy, ten výraz), už mne ale ty převraty, okupace, osvobozování a změny názvu státu tak nějak přestávají bavit.
Je ovšem pravda, že naši rodiče a prarodiče to taky neměli lehký, co?! Tak proč bysme to my měli mít lehčí?
