Bylo by příliš pohodlné vysvětlovat výsledek slovenských prezidentských voleb odporem lidí k premiéru Robertu Ficovi nebo filantropickým charismatem Andreje Kisky. Nejde ani o klasické vyvažování jednoho politického proudu druhým.

Blíže skutečnosti je dojem, že voliči si vybrali kandidáta, o kterém toho věděli nejméně a mohli si do něj projektovat svá přání a tužby. To se dá při úrovni politických špiček pochopit.

Zde už pochopitelně není řeč zdaleka jen o Slovensku. V České republice zažíváme něco podobného: odumírání tradičních stran a nástup projektů, které se prezentují jako apolitické, napravující dřívější chyby.

Andrej Babiš je hlavně byznysmen, ale stojí také za významnou nadací konající dobré skutky. Andrej Kiska je především dobrodinec, ale též úspěšný podnikatel. Oba se dali na politiku, protože byla poptávka po tvářích odjinud a oni se už svého minulého života nasytili.

Jejich výsledky jsou však ve hvězdách. Protože na Slovensku ani v České republice není prezidentská forma vlády, přímo zvolená hlava státu se klidně může schovat za působení kabinetu. Viděno z tohoto úhlu, je na tom pan Babiš hůře. Od něj, coby ministra financí, se očekávají výsledky jasné a rychlé.

Kiska sice porazil slovenského ministerského předsedu, to ale zdaleka neznamená konec Ficovy strany Směr. Ta totiž kdysi vystoupala vzhůru mimo jiné díky tomu, že se prezentovala jako nová, netradiční, supermoderní a rozkročená. Ostatně i dnes umí zahrát jak na notu sociální, tak nacionální. A navíc vykazuje výrazné autokratické rysy, což jí doteď patrně zaručuje voličskou přízeň nesrovnatelnou s konkurencí.

Té by se hodil sjednotitel. Vyhlíží jej zatím stejně marně jako česká pravice. A Kiska jím být nemůže. Jednak slíbil pojmout prezidentskou funkci nadstranicky, jednak má mizivé politické zkušenosti a nejspíš i talent. Zaskočit by ale za něj mohl Radoslav Procházka, jenž skončil v prezidentském klání třetí a zaujal řadu především mladších voličů. Že se mu podaří dát dohromady rozklíženou pravici, ale jisté vůbec není.

Procházkova naděje je ovšem přeci jen větší než zdejšího poraženého prezidentského uchazeče Karla Schwarzenberga, který místo proměny tuzemské politiky spíše myslí na politický důchod. A za ním v řadě nestojí žádný mladý dynamický Procházka, nýbrž Miroslav Kalousek. Ten zase nemá hlavního protivníka v premiéru Sobotkovi. Častěji míří na prezidenta Zemana, jehož nepříliš rozumná veřejná podpora Robertu Ficovi nestačila. Úhlavním Kalouskovým protivníkem je ale Andrej Babiš, jehož hnutí ANO má tendenci ubírat TOP 09 sympatizanty.

Jak vidno, zápletky české a slovenské politiky se vyvíjejí různě. Leč v obou zemích k nim patří špičkoví ústavní činitelé jakoby spadlí z Marsu a strany, které sázejí víc na lidské emoce než na pevné ideové zakotvení. Tak daleko nás dovedla arogance významné části politických reprezentantů z posledního čtvrtstoletí, mísící se s korupcí a klientelismem.

Lidé etablovaným partajím a jejich lídrům nevěří. Stále více z nich proto pošilhává po manažerském, věcném přístupu, ztělesněném u nás Andrejem Babišem. Kdo ví, jak by dopadl, kdyby se místo sněmovních zúčastnil vloni voleb prezidentských…

Radovat se nebo plakat nad Kiskou či Babišem nemá smysl. Důležitější je pokusit se rehabilitovat a hodnotově vyztužit standardní politické strany, aby se staly konkurenceschopnými. Jinak nám hrozí další a další pokusy tahat extravagantní, prý nepolitické kandidáty jako králíky z klobouku kouzelníka Pokustona.