Rakousko si vyzkoušelo kultivaci-marginalizaci extrémisty Haidera. Jeho neofašisticky degenerovaní liberálové v pozicích ministrů představovali zatěžkávací test tolerantnosti špiček evropské politiky. Chvíli bylo dusno, ale Rakousko trvale exkomunikováno nebylo. A to přesto, že byl Haider po někdejším prezidentovi Waldheimovi už druhou rozporuplnou figurou politiky našich jižních sousedů.

V Polsku tak dlouho probublávaly xenofobní a šovinistické prameny, až na čele státu stanula dvojčata Lech a Jaroslaw Kaczynští. Partnerem sociálně-populistické strany Právo a spravedlnost jsou zúročitelé mindráků osobních i národních z Lepperovy Sebeobrany a nahnědlí náboženští fanatici z Ligy polských rodin. Co dříve působilo jako zlý sen, je dnes polskou realitou.

Slováci si do Národní rady navolili nejvíce reprezentantů Smeru. Ovšem Robert Fico, léta označovaný za populistu, do vlády přizval protipól pokrokových sociálnědemokratických tradic, Slovenskou národní stranu Jána Sloty, jenž hulvátskými projevy atakuje jak národnostní, tak sexuální menšiny, a Mečiarovo HZDS, kvůli němuž si už i kraj pod Tatrami užil povytaženého obočí zahraničních spojenců.

Maďarská scéna je bližší té české. Hlavní nacionalistický přítok pohltila široká pravicová řeka kdysi liberálního Fideszu Viktora Orbána. Silný občanský proud si však umí s přehnaným národovectvím poradit, byť za cenu jeho přetavení do jiných potíží, které maďarská politika řeší.

Pestrost německého parlamentního spektra dokáže absorbovat hlasy na podporu „establishmentu“ i hlasy protestní. Pravicoví extrémisté sice čas od času vystrčí růžky, nicméně do vrcholné celostátní politiky pronikla pouze postkomunistická PDS, o níž však lze jako o extrémně levicové hovořit jen s výhradami.

Podhoubí české politiky je veskrze svobodomyslné. Odlesk liberalismu nalezneme snad ve všech větších partajích. Nebyla by to ale naše typická bramboračka, kdyby si každá strana také nešňupla špetky národovectví a vstřícnosti k manýrám, které jsou v západních společnostech pokládány za neetické.

Jiřímu Paroubkovi nepřišlo vůbec divné zastat se Ficovy spolupráce se Slotou a Mečiarem na Slovensku. Držet společnou basu dvou levicových gigantů mu připadá přirozenější, než v jedné tónině s evropskými socialisty odsoudit absurdní koaliční průnik sociálních demokratů, nacionalistů a šibalů. Na výhonky politického extremismu, které mohou obtočit i vyhlášená demokratická uskupení, nejsme dostatečně hákliví. Jenže co dnes není závažné, se může jako zásadní problém vyjevit zítra. Například kdyby nastal masivnější příliv imigrantů z islámského světa.

Ryzím politickým extrémistům v tuzemsku pšenka nekvete. Ta tam je doba zářivých úsměvů Miroslava Sládka, jehož SPR-RSČ přilákalo ve sněmovních volbách 1996 osm procent sympatizantů. Národní strana Petry Edelmannové letos získala jen 9341 hlasů (0,17%), Právo a spravedlnost (napodobenina polské vládní strany) 12756 (0,23%) a obskurní České hnutí za národní jednotu 216 hlasů (v přepočtu ČSÚ 0,00%!). Pravicový extremismus boduje spíše na ulicích, trochu po hospodách, nikoli však u volebních uren.

Vykřičník ovšem umístěme za jeho snahu navázat úzké kontakty s respektovanými subjekty, ba ústavními činiteli. I o to šlo v koketní korespondenci pravicových extrémistů s tajemníkem prezidenta republiky Jaklem či v bezostyšné schůzce Topolánek- Edelmannová. Bylo by nekorektní tyto události přeceňovat, avšak faktem je, že zatímco do Lidového domu extrémisté nemíří, tak za předsedou a čestným předsedou ODS ano. Můžeme u občanských demokratů vypozorovat zahrávání si s krajně pravicovými náměty? Ano i ne. Rasismus, antisemitismus, volání po trestu smrti nebo vládě pevné ruky ve většinových stanoviscích ODS nenajdeme. Nafukování bubliny českých národních zájmů a nedůvěra k evropské politické integraci jsou ale postřehnutelné.

Až předpotopně konzervativní postoje zastává vlivné křídlo KDU-ČSL reprezentované exposlanci Karasem a Tollnerem. Kde jinde než na venkově se snažit mumifikovat názory pocházející z dávno minulých staletí? V komplexní lidovecké politice se objevují témata jako odpor k registrovanému partnerství, měkkým drogám, potratům a naopak prosazování represivních přístupů typu „třikrát a dost“. O příklon k pravicovému extremismu se ani zde nejedná. Uskuteční-li se však záměr některých utvořit stabilní blok ODS/KDU-ČSL po vzoru německých CDU/CSU, podtržený Paroubkem vzývaným francouzským volebním systémem, můžeme se jednou dočkat silné konzervativní formace, která spolkne vše napravo od sebe.

Dokonce i Strana zelených, disponující značkou „protestní strany“, může být přitažlivá pro někdejší příslušníky ultrapravicových spolků. O problematické minulosti řady členů, kteří SZ opanovali před příchodem „autentických“ zelených, již bylo napsáno mnohé.

Šťastnou absenci úspěšných hnědých košil si v ČR nahrazujeme sousedským přihříváním drobné xenofobie. Stačí, aby přišla řeč na koncentrační tábor v Letech. Nechceme bydlet vedle Romů, Rusů, Ukrajinců, Vietnamců, Arabů, skrz prsty se díváme i na Američany, Němce, Poláky… Autoritativního vůdce jsme si sice ještě nezvolili, leč k diktátorským režimům, jako byl kdysi Pinochetův v Chile, se stavíme shovívavě.

Trvalým trumfem třímaným netolerantní pravicí zůstává primitivní antikomunismus. Na červnovém shromáždění Konfederace politických vězňů se musel exministr Ivan Dejmal (SZ) bezmála omlouvat za to, že náležel k signatářům Charty 77, která je stále častěji vydávána za ďábelský vynález reformních komunistů. A veřejnoprávní ČT 24 před týdnem přinesla zhovadilé tvrzení, že každý druhý chartista byl spolupracovníkem předlistopadové Státní bezpečnosti.

Jsou však komunisté aktuálním rizikem pro naši demokracii? A lze je – při politické neobratnosti nevýrazných českých anarchistů – považovat za exkluzivní nositele levicového extremismu v České republice?

Patří k etablovaným parlamentním stranám. Prošli si vývojem od Jakešových pohrobků, přes Svobodovy modernisty, Grebeníčkovy dinosaury až k Filipovým pragmatikům. Předseda KSČM sice vášnivě cituje Lenina, třese si rukou s totalitními pohraničníky a hřímá proti zahraniční politice USA, nicméně v praktické domácí politice šikovně manévruje v těsné blízkosti ČSSD a za nejbližší pomocníky si vybral trojici Dolejš – Kováčik – Ransdorf. Poslední ukázkou Filipova nadání je role KSČM při „rozhýbávání“ Sněmovny po tzv. patovém výsledku parlamentních voleb. Přichází s rozumnými nápady, o nichž je seriózně debatováno, má své místo ve společnosti občanských, křesťanských a sociálních demokratů i zelených. Samostatně s Vojtěchem Filipem jedná i prezident Klaus. Co víc si můžou komunisté na cestě z izolace přát?

Politolog Petr Robejšek nadto míní, že komunisty by měla do vlády pozvat nikoli ČSSD, ale ODS. Byli by prý pod kontrolou, postupně chřadli a nehrozilo by splynutí do jednoho celku se sociálními demokraty. To by mohlo nastat, pokud by se realizoval plán Jiřího Paroubka na pozvolné civilizování komunistů, jež by (třeba po příštích řádných volbách) vyústilo v plnohodnotnou vládní koalici. O tom, jak v české politice ostrakizovaní komunisté překážejí, ví své i Václav Klaus, kterému by patrně nečinilo obtíže asistovat jejich povýšení na standardní politickou stranu se vším všudy. Pak už by o komunistech jako o extremistech hovořit nešlo.

A tak můžeme být – zatím - klidní, při pohledu za severní či východní hranici si hvízdat a velebit ukázněnou levici a jen občas zlobící pravici. Za hloupé a extrémní strany budou ve Sněmovně dál toliko příležitostně „zaskakovat“ rozvážní politici sem tam trousící hloupé a extrémní výroky.

Literární noviny 16.7.2006