21.10.2020 | Svátek má Brigita


POLITIKA: Jedna Maláčová nestačí

17.2.2020

Volání po renesanci tradičních stran včetně ČSSD je jen únikem před skutečností

V posledních letech je u nás velmi frekventovaným pojmem výraz „tradiční strana“, leč zároveň zůstává jaksi bez obsahu. Politologové zpravidla pracují s jinými kategoriemi, a pokud by vůbec sousloví „tradiční strana“ použili, tak nejspíše pro masové strany z devatenáctého a zhruba první poloviny dvacátého století.

Avšak ti, kteří dnes volají po posílení tradičních stran coby záchraně ohrožené demokracie, by se asi pěkně vyděsili, kdyby takovou tradiční stranu viděli v akci. Spatřili by totiž rozvětvenou strukturu, jejíž vedení určil „železný zákon oligarchie“ a která je pomocí přidružených profesních či zájmových organizací (odborů, výrobních družstev nebo i sportovních klubů) prorostlá s ekonomikou i se státem. Straně by nejspíše šéfoval vyspělý alfa samec schopný elektrizovat náměstí pomocí dřevěné bedny, na níž by stál, a plechového megafonu, z něhož by hřímal. A pokud by pozorovatel předsedův projev přece jen špatně slyšel, mohl by si ho druhého dne přečíst ve stranickém tisku, plném jedovatých a demagogických útoků na politické protivníky. Přičemž jiný než stranický tisk by ve stánku hledal dost obtížně.

Bratře a sestro, vážení soudruzi!

Éra masových stran ale měla minimálně jeden malebný prvek: stranické oslovení. Lidovci si říkali bratře a sestro, sociální demokraté soudruhu a soudružko, což převzali i komunisté. Tím však uvedené oslovení zároveň zprofanovali, a sociální demokraté si tudíž po listopadu museli vymyslet něco jiného. Nepříliš šťastně zvolili „příteli a přítelkyně“. Zdánlivě šlo o přitažlivý sexy bonus, poněvadž každý muž, který v devadesátých letech získal členskou legitimaci ČSSD, se zároveň automaticky stával i přítelem Petry Buzkové. Ve skutečnosti se samozřejmě jednalo o záležitost čistě formální nebo imaginární. Sociální demokracii tak táhl nahoru především „alfa hulvát“ Miloš Zeman.

Vezmeme-li za klíčový znak pro zařazení do kategorie „tradiční“ přinejmenším slavnostně či sjezdově formální používání specifického stranického oslovení, v České republice nyní existují vlastně pouze tři tradiční strany: sociální demokraté, komunisté a lidovci. A ani jedna z nich si v průzkumech nevede dobře, ba se ocitají až na samé hraně vstupu do parlamentu. Nehledě na fakt, že jedna je stranou vládní, druhá polovládní, třetí opoziční. Lidovci i komunisté, jakkoliv v řadě ohledů odlišní, stárnou a vymírají. Sociální demokracie, opětovně vzniklá po listopadu 1989, pak pouze víceméně imitovala rysy masové strany, k opravdu masovému členství měla po roce 1989 daleko. Ale třeba vazby s odbory, před pár lety ještě docela těsné, se nyní v podstatě vypařily.

Pravidlo úspěchu – silný lídr

I z historie polistopadové ČSSD lze celkem snadno odvodit pravidlo úspěchu: silný lídr (Zeman, Paroubek) a alespoň dílčí zakořeněnost v určitém sociálním prostředí, které musí mít pocit ba přímou zkušenost, že ho sociální demokraté reprezentují a že chrání jeho zájmy. Právě tyto vlastnosti ČSSD v poslední letech ztrácí, lídr je slabší a slabší, slabého Sobotku vystřídal ještě slabší Hamáček. A Jana Maláčová, byť se intenzivně prezentuje jako dravá bojovnice za sociální zájmy lidu, tento sešup k růstu pravděpodobně neobrátí. Působí totiž spíše křečovitě, a i kdyby oslovila početnější klientelu, mnoho potenciálních voličů i voliček si asi řekne, že jedna Maláčová k hlasu pro ČSSD nestačí.

Ale kdo jiný ze sestavy Lidového domu je ještě pořádně vidět? Jaroslav Foldyna, jenž však má názorově blíže k SPD či Trikolóře než k vlastní stranické linii. A možná Lubomír Zaorálek, starý matador, jenž ale obhospodařuje resort, který reálné i potenciální sociálnědemokratické voliče zrovna dvakrát neinteresuje.

Konkurence nespí

Co by měli přátelé a přítelkyně se svou ČSSD konkrétně dělat? Těžko radit, každopádně je na nich dobře patrné, že v potu tváře vybojované pozice, které daná strana z těch či oněch důvodů ztratí, se jen velmi složitě dobývají zpět. Konkurence nespí a informační technologie nyní umožňují relativně snadno nahradit pracně budovanou územní organizační strukturu. Dělení na tradiční a netradiční strany tudíž čím dál tím víc ztrácí smysl. Ostatně, signifikantní je, že u nás zaznívá volání po tradičních stranách. Ne po nových Zemanech, Paroubcích nebo „chlapovi s gulama“ Mirkovi Topolánkovi, držiteli rekordu z voleb 2006, kdy jím vedená ODS získala 35,4 procenta. Přitom pouze tito tři plus starý Václav Klaus a pak ještě Vladimír Špidla, jenž ale surfoval na zemanovské vlně, dokázali v parlamentních volbách se svými údajně tradičními partajemi atakovat nebo překračovat třicetiprocentní laťku. A pak ještě Andrej Babiš s partají netradiční.

Aktuální volání po renesanci tradičních stran či po sjednocování pětiprocentních trpaslíků lze proto číst i jako únik před výše uvedenými a pro mnohé jistě nepříjemnými skutečnostmi. Konkrétně v případě ČSSD před touto: straně pomůže nahoru pouze nějaký nový Miloš Zeman.

Autor je politolog

LN, 14.2.2020








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.