30.3.2020 | Svátek má Arnošt


POLITIKA: Jedna Maláčová nestačí

17.2.2020

Volání po renesanci tradičních stran včetně ČSSD je jen únikem před skutečností

V posledních letech je u nás velmi frekventovaným pojmem výraz „tradiční strana“, leč zároveň zůstává jaksi bez obsahu. Politologové zpravidla pracují s jinými kategoriemi, a pokud by vůbec sousloví „tradiční strana“ použili, tak nejspíše pro masové strany z devatenáctého a zhruba první poloviny dvacátého století.

Avšak ti, kteří dnes volají po posílení tradičních stran coby záchraně ohrožené demokracie, by se asi pěkně vyděsili, kdyby takovou tradiční stranu viděli v akci. Spatřili by totiž rozvětvenou strukturu, jejíž vedení určil „železný zákon oligarchie“ a která je pomocí přidružených profesních či zájmových organizací (odborů, výrobních družstev nebo i sportovních klubů) prorostlá s ekonomikou i se státem. Straně by nejspíše šéfoval vyspělý alfa samec schopný elektrizovat náměstí pomocí dřevěné bedny, na níž by stál, a plechového megafonu, z něhož by hřímal. A pokud by pozorovatel předsedův projev přece jen špatně slyšel, mohl by si ho druhého dne přečíst ve stranickém tisku, plném jedovatých a demagogických útoků na politické protivníky. Přičemž jiný než stranický tisk by ve stánku hledal dost obtížně.

Bratře a sestro, vážení soudruzi!

Éra masových stran ale měla minimálně jeden malebný prvek: stranické oslovení. Lidovci si říkali bratře a sestro, sociální demokraté soudruhu a soudružko, což převzali i komunisté. Tím však uvedené oslovení zároveň zprofanovali, a sociální demokraté si tudíž po listopadu museli vymyslet něco jiného. Nepříliš šťastně zvolili „příteli a přítelkyně“. Zdánlivě šlo o přitažlivý sexy bonus, poněvadž každý muž, který v devadesátých letech získal členskou legitimaci ČSSD, se zároveň automaticky stával i přítelem Petry Buzkové. Ve skutečnosti se samozřejmě jednalo o záležitost čistě formální nebo imaginární. Sociální demokracii tak táhl nahoru především „alfa hulvát“ Miloš Zeman.

Vezmeme-li za klíčový znak pro zařazení do kategorie „tradiční“ přinejmenším slavnostně či sjezdově formální používání specifického stranického oslovení, v České republice nyní existují vlastně pouze tři tradiční strany: sociální demokraté, komunisté a lidovci. A ani jedna z nich si v průzkumech nevede dobře, ba se ocitají až na samé hraně vstupu do parlamentu. Nehledě na fakt, že jedna je stranou vládní, druhá polovládní, třetí opoziční. Lidovci i komunisté, jakkoliv v řadě ohledů odlišní, stárnou a vymírají. Sociální demokracie, opětovně vzniklá po listopadu 1989, pak pouze víceméně imitovala rysy masové strany, k opravdu masovému členství měla po roce 1989 daleko. Ale třeba vazby s odbory, před pár lety ještě docela těsné, se nyní v podstatě vypařily.

Pravidlo úspěchu – silný lídr

I z historie polistopadové ČSSD lze celkem snadno odvodit pravidlo úspěchu: silný lídr (Zeman, Paroubek) a alespoň dílčí zakořeněnost v určitém sociálním prostředí, které musí mít pocit ba přímou zkušenost, že ho sociální demokraté reprezentují a že chrání jeho zájmy. Právě tyto vlastnosti ČSSD v poslední letech ztrácí, lídr je slabší a slabší, slabého Sobotku vystřídal ještě slabší Hamáček. A Jana Maláčová, byť se intenzivně prezentuje jako dravá bojovnice za sociální zájmy lidu, tento sešup k růstu pravděpodobně neobrátí. Působí totiž spíše křečovitě, a i kdyby oslovila početnější klientelu, mnoho potenciálních voličů i voliček si asi řekne, že jedna Maláčová k hlasu pro ČSSD nestačí.

Ale kdo jiný ze sestavy Lidového domu je ještě pořádně vidět? Jaroslav Foldyna, jenž však má názorově blíže k SPD či Trikolóře než k vlastní stranické linii. A možná Lubomír Zaorálek, starý matador, jenž ale obhospodařuje resort, který reálné i potenciální sociálnědemokratické voliče zrovna dvakrát neinteresuje.

Konkurence nespí

Co by měli přátelé a přítelkyně se svou ČSSD konkrétně dělat? Těžko radit, každopádně je na nich dobře patrné, že v potu tváře vybojované pozice, které daná strana z těch či oněch důvodů ztratí, se jen velmi složitě dobývají zpět. Konkurence nespí a informační technologie nyní umožňují relativně snadno nahradit pracně budovanou územní organizační strukturu. Dělení na tradiční a netradiční strany tudíž čím dál tím víc ztrácí smysl. Ostatně, signifikantní je, že u nás zaznívá volání po tradičních stranách. Ne po nových Zemanech, Paroubcích nebo „chlapovi s gulama“ Mirkovi Topolánkovi, držiteli rekordu z voleb 2006, kdy jím vedená ODS získala 35,4 procenta. Přitom pouze tito tři plus starý Václav Klaus a pak ještě Vladimír Špidla, jenž ale surfoval na zemanovské vlně, dokázali v parlamentních volbách se svými údajně tradičními partajemi atakovat nebo překračovat třicetiprocentní laťku. A pak ještě Andrej Babiš s partají netradiční.

Aktuální volání po renesanci tradičních stran či po sjednocování pětiprocentních trpaslíků lze proto číst i jako únik před výše uvedenými a pro mnohé jistě nepříjemnými skutečnostmi. Konkrétně v případě ČSSD před touto: straně pomůže nahoru pouze nějaký nový Miloš Zeman.

Autor je politolog

LN, 14.2.2020



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.