V hokeji i ve fotbale, ale i jiných kolektivních sportech, existuje výraz „tvořit hru“. Takový tým přistupuje k zápasu podle předem stanoveného plánu, který je založen na vlastních přednostech a na znalosti slabin soupeře. Někdy je hra „tvořivého“ týmu zajímavá a poutavá, jindy může i nudit. Hlavně tehdy, pokud svou strategii založí na zajištěné obraně, která má protivníka donutit k riskantnímu útočení, jímž však otevírá prostor ve vlastním obranném pásmu.

Česká politika má ke strategickému myšlení i jednání hodně daleko. Patový výsledek voleb ale sám o sobě postavil jejich formálního vítěze do dost nevýhodné situace. Mirek Topolánek byl tím, kdo musel chtě nechtě útočit. Jiřímu Paroubkovi stačilo vyrážet Topolánkovy spíše propagační střely a čekat na jeho chyby. Zároveň Topolánka lákal do pasti: tvářil se, že s ním jedná o vládě, a za jeho zády se mezitím dohodl s Kalouskem, kterého Topolánek nechal sedět na střídačce. A tu hned jeli ve třech, spolu s bránícím levým křídlem Filipem, na prázdnou bránu ODS: když měl ale Paroubek dostat od Kalouska finální přihrávku, vlastní klub stáhl Kalouska z ledu. To bylo vlastně jediné skutečné přečíslení, které jsme zatím viděli.

Celý zápas notně ovlivňuje prezident Klaus. Čím on ale vlastně je? Rozhodčím? Navenek se tak tváří, realita je však jiná. Nazval-li se Raymond Aron angažovaným pozorovatelem, mohli bychom Klause označit za angažovaného rozhodčího. Angažovaný rozhodčí Klaus si od začátku myslí, že nejlepší řešení by představovala dohoda obou velkých týmů na remíze.

Takhle budou všichni alespoň z poloviny spokojeni a na příštím kongresu hokejové federace ho opět zvolí do funkce.

Klaus ale také založil modrý klub a dlouhá léta za něj hrál v „první lajně“ jako kapitán. V kanadském bodování (ve volbách) však nikdy nezískal tolik, co jeho nástupce, a proto na něj upřímně žárlí.

Schválně ho i napodruhé postavil do strategicky nevýhodné situace: věděl, že v ní Topolánek nemůže uhrát víc než remízu, leč plichta je přesně to, co Klaus chce. Už už si mnul ruce, jak nakonec bude - po dlouhé době - zase vše po jeho vůli, když tu do zákulisí zápasu vstoupil podvodný sázkař, důchodce z Vysočiny a exkapitán oranžových Miloš Zeman. Zkušený bek Melčák trucuje, v obraně je najednou díra.

Modří vycítili šanci a vrhají se do útoku. Počítají s tím, že černí i zelení zaútočí svorně s nimi a že Melčák skutečně zůstane mimo led (a možná i Pohanka). Co lze ale od černých a zelených čekat? Černí sice mají nového forwarda, navíc z hokejové meky Vsetína, ten se však zatím předvedl pouze v okresním přeboru, kde se mu hodně dařilo hlavně proti nejslabším soupeřům. I tak byl obviňován z nečisté hry. A zelení ho nemohou vystát, jakoukoliv přihrávku podmiňují spoustou předběžných předpokladů. Říká se také, že v týmu černých myslí všichni hlavně na to, jak novému kapitánovi podrazit nohy, anebo na to, jak podrazit nohy sobě navzájem.

Na výsledek zápasu by dnes soudný člověk nevsadil ani zlámanou grešli. Nervy pracují, ze hry týmů se postupně vytrácí jakýkoliv strategický plán. Český politický hokej začíná naplňovat pejorativní obsah tohoto pojmu. Přestává být promyšlenou hrou a degeneruje do podoby, v jaké se hraje na obyčejném venkovském rybníku. Tedy do podoby honby všech za pukem bez ladu a skladu. O tom, zda puk nakonec skončí v síti, může rozhodnout nějaká zcela náhodná rána, zlomená hokejka, nastavená brusle, neodpískaný krosček, rýha v ledu.

Právě tyto nepředvídatelné faktory mohou rozhodnout jak o tom, zda vláda postavená na - nějak vznešeněji nazvaném - přeběhlíkovi (či přeběhlících) vůbec vznikne, tak i o tom, zda se pak případně udrží měsíc, půl roku či celé volební období. Je to trochu jak v reklamě na kopačky vysílané v průběhu fotbalového mistrovství světa. Chlapec hraje na plácku s největšími hvězdami, když tu se na balkóně objeví matka a rázně zavelí: „José! A casa!“ Padej domů, Pepíku. Iluze končí, hvězdy se rozplynuly. Každý český politik si myslí, že má na dresu jmenovku „de Gaulle“, „Thatcher“, „Kohl“ či „Schröder“, ve skutečnosti jde spíše o pupkaté strejce z plácku. Pouze mají ostřejší lokty. Na pláckovou čutanou se vlastně nedá dívat. Ba co hůř - chybí tu autorita, která by zjednala pořádek nějakým tím rázným „A casa!“

Staří Řekové obsazovali funkce v obci převážně losem. Zdá se, že by v tuto chvíli mohlo jít o jediné rozumné řešení, neboť o vládě nakonec stejně rozhodne nějaká náhoda.

LN, 16.12.2006

Autor je politolog