„Nikdy se nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě,“ napsal už v roce 1624 anglický básník John Donne.

Jenže čeští poslanci si jeho slova nevzali k srdci ani po 395 letech. Když ve čtvrtek projednávali podání ústavní žaloby na prezidenta republiky pro hrubé porušení ústavy, vesměs mysleli na Miloše Zemana, ale skoro vůbec ne na sebe.

Nejkrystaličtěji to vyjádřil sociálnědemokratický kverulant Jaroslav Foldyna, když tvrdil: „Ti politici, kteří si nepřáli za prezidenta Miloše Zemana, ho teď chtějí vyhnat před soud, aby se pokusili získat to, co nezískali volbou.“ Senátorům, kteří se žalobou přišli, tím křivdil, ale vystihl, co ani oni nepopírají – že zde jde o Zemana a jeho kontroverzní počínání.

Málokoho naopak napadlo podívat se věc z druhé strany – tedy jestli své povinnosti při chránění ústavy a pravidel demokratického právního státu plní samotní zákonodárci. Ono jim totiž skutečně nepřísluší prezidenta hodnotit, kádrovat, peskovat.

Zásluhou poslanců a senátorů u nás byla zavedena přímá volba, takže se prezidentova legitimita odvíjí od všech občanů. To jim by se měl zpovídat z popřených slibů, například o udělování milostí a abolic, z vulgárního vyjadřování a politických intrik.

Naneštěstí i senátní návrh žaloby víc než co jiného připomínal soupis Zemanových omylů, podrazů a hříchů.

To pak svádí prezidentovy fanoušky, přesvědčené o jeho bezchybnosti, k emotivním výlevům, ať už upřímným, nebo strojeným – jak předvedl šéf poslanců hnutí ANO Jaroslav Faltýnek výrokem po úvodním slovu senátora Lásky, že je „úplně mokrej, postříkanej nenávistí vůči prezidentovi“.

Jenže podstata je jinde. Nepochopili ji pánové Faltýnek, Foldyna, ale ani celá řada Zemanových kritiků. Hlavní je střežení ústavních hranic včetně kompetencí vlády či parlamentu, které prezident atakuje. Nebo řekněme spíš – prezidenti atakují. Týkalo se to totiž, byť v menší míře, i Václava Klause a Václava Havla.

Něco jiného je, když si sociální demokraté navykli, že je Miloš Zeman v pravidelných intervalech uráží, ponižuje či zesměšňuje, a přesto se s ním následně sbližují a tleskají mu na sjezdech. Prostě ve dvoustranném vztahu dobrovolně přijali submisivní roli. Proti gustu žádný dišputát. Jde o jejich soukromou záležitost.

Ovšem když prezident nechá půl roku vládnout kabinet bez důvěry, jejž poskládal k obrazu svému, přestože je ve Sněmovně většina pro řádnou politickou vládu, jde o atakování ústavy, kterou mají poslanci chránit.

Obdobná situace nastala, když se prezident zdráhal vyhovět návrhu premiéra na odvolání ministra a jmenování nového. Nebo když za člena Rady Ústavu pro studium totalitních režimů navrhoval Senátu osobu, který nesplňovala zákonný předpoklad čistého lustračního osvědčení.

Na řadě konkrétních případů bychom našli, kdy se prezident pokusil posunout hranici svých kompetencí na úkor vlády a občas i parlamentu. Premiér Babiš nad tím blahosklonně mávnul rukou, přestože ve Strakovce nesedí coby soukromník a má mít respekt ke svému úřadu, když už jej nemají jiní.

V tom je zakopaný pes: ústavní činitelé by neměli koukat na sebe, nýbrž na židle, na nichž dnes sedí oni, ale zítra tam usedne zase někdo jiný. Ty židle musí zůstat celé, stejně jako rozestupy mezi nimi. A když se v tom prezident pokusí udělat binec, má být klepnut přes prsty, jedno jestli se jmenuje Václav nebo Miloš.

Zatímco v Británii i bez psané ústavy chápou, kdy ji premiér porušil, u nás se tváříme, jako by se nechumelilo. Podstatná část politiků si totiž v duchu říká – po nás potopa.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)