Přestože je Miloš Zeman zkušený muž v letech, občas působí jako zralý nastoupit do školy. Přinejmenším znalost ústavy je u něj chatrná. Když ji má v ruce, umí se jen striktně držet psaného textu.

Ovšem o ústavních zvyklostech, které jsou předpokladem porozumění liteře zákona zákonů, hovoří jako o idiotských. Dokonce si myslí, že je může zrušit či naopak zavést jediným svým krokem. Přitom evropská právní věda a politologie berou ústavní konvence vážně již od osmdesátých let devatenáctého století. Závislé jsou na těch, co konají, i na těch, co toto konání respektují či kontrolují. Kdybychom nebyli ochotni řídit se ústavními zvyklostmi, stala by se z ústavy tlustá bichle obsahující každý technický detail.

Zajímavé lekce se nám od Miloše Zemana dostalo také v nedávných rozhlasových Hovorech z Lán, kde se nechtěl nechat od moderátora přesvědčit, že se mýlí, když tvrdí, že mandát poslance vzniká až složením slibu. K článku 19 se v Ústavě České republiky prezident nejspíš nedočetl.

Zaskřípalo to i v poslední nedělní Partii na Primě, v níž Miloš Zeman uvedl, že by Senát mohl na návrh vlády přijmout zákonné opatření, kterým by se zastavilo vydávání majetku církvím v rámci jejich vyrovnání se státem. Těžko si představit, jak by to šlo provést bez změny ústavy. A té se zákonná opatření týkat nemohou.

Kdyby byl Miloš Zeman prezidentem nenápadným, soustředěným především na ceremoniální povinnosti, jeho omyly by šlo snadno tolerovat. Tak tomu ale není. Náš prezident se zhlédl v Charlesi de Gaullovi, který po válce zásadně změnil charakter Francie. Česká hlava státu nemá možnost a sílu prosadit změnu ústavy směrem k poloprezidentskému systému. Může však tak intenzivně a vytrvale zasahovat do chodu jemu blízkých stran, které se navíc chystají převzít exekutivní odpovědnost, až se stane neformálním pánem všech politických procesů.

Strana práv občanů se již přihlásila k tomu, že bude hájit a naplňovat program, s nímž šel Miloš Zeman do přímé volby prezidenta. Také část sociálních demokratů dělá, co Zemanovi na očích vidí, byť by šlo o třesení s předsednickou židlí Bohuslava Sobotky. Je dobře známo, že Zemanovým přítelem a tichým právním rádcem je i předseda komunistů Vojtěch Filip. Čili levici má prezident zmáknutou dobře. Na pravici mu zase vydatně přihrává jeho letitý spolubojovník Václav Klaus.

Aby Zeman prokázal svoje ambice, pravidelně poskytuje politickým stranám cenné rady. Nejpozději od víkendu proto víme, že by komunisté neměli vstupovat do vlády s ČSSD, neměli by ji ani podporovat, nýbrž tolerovat. Prý je to podle prezidenta "zatracený rozdíl". Víc neprozradil. Proto si sami můžeme zaspekulovat, že by tolerancí mohla být třeba opoziční smlouva mezi komunisty a sociálními demokraty. Taková varianta by v sobě spojila všechna možná rizika z variant ostatních.

Od Zemana též víme, že kdyby byla uzavřena koalice mezi ČSSD a TOP 09, jimi vybraného premiéra by nejmenoval. Neptejme se proč, jakým právem. Prezident by odvětil, že by se mu taková vláda prostě nelíbila a že premiérem může koneckonců jmenovat nebo nejmenovat kohokoli.

Kombinace snahy hýbat politikou a neznalosti či obcházení ústavy připomíná sud střelného prachu. Když neexistuje dostatečná ochota politických stran reagovat na toto nebezpečí před hrozbami, doufejme, že chvíle prozření přijde aspoň po nich.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus