POLITIKA: Hrad a Gruzie
Editorial v nejnovějším čísle kanadského krajanského listu Nový domov končí výzvou: „Jsme tak malí, že nezvedneme hlas proti agresivitě ruského impéria, v době, kdy si připomínáme osud, který postihl náš vlastní národ před čtyřiceti lety? Berte to jako námět k zamyšlení.“
Ačkoli jsou tato slova cílená dovnitř české a slovenské krajanské komunity, závažnost rusko-gruzínské krize její rámec přesahuje. Zejména, jsme-li doma svědky podivné dvojkolejnosti, ať už jde o Lisabonskou smlouvu nebo uznání Kosova. Právě z tohoto aspektu staronového kavkazského problému bych chtěl ve svém příspěvku vyjít.
Krajanský úvodník hovoří o „agresivitě ruského impéria“. Stejně tak vedení torontského Masarykova ústavu, významné organizace Čechů a Slováků v Kanadě, v prohlášení týkajícím se gruzínských událostí 2008 nenechává nikoho na pochybách, jak na tamní situaci nahlíží: „… we condemn the Russia aggression ...“. V obou citátech je Rusko označeno za útočníka. Je tomu ale skutečně tak? Ne, to není provokativní otázka, ale reakce na to, jaká stanoviska vycházejí z místa nejmajestátnějšího - Pražského hradu.
Že se Rusko dopustilo vůči Gruzii agrese a porušení její územní integrity, je jasné kdekomu. Představitelům české a slovenské komunity v Kanadě, lídrům svobodného světa, české vládě a jak se ukázalo, také partnerům Moskvy v Šanghajské organizaci pro spolupráci, která sdružuje kontinentální Čínu a postsovětské republiky Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán a Tádžikistán. Docela jiný pohled na nedávný konflikt mají představitelé režimů v Bělorusku, na Kubě a ve Venezuele, v Sýrii – a v sídle českého prezidenta. S jistou mírou jízlivosti bychom mohli říci: proč pozvedat hlas proti ruské agresi v Gruzii, když nic takového neexistuje? Agresorem je přece sama Gruzie! Tak lze rozumět článku Václava Klause - nikoli řadového občana vyjadřujícího soukromý názor, ale prezidenta demokratického státu spoluvytvářejícího obraz České republiky v zahraničí -, který byl pod názvem Zase už se hraje zástupná hra publikován v novinách MF Dnes 18. srpna. Základní Klausova teze je v přímém rozporu s tím, co si myslí nejen pražská vláda: „V zodpovědnosti za vyvolání války je role gruzínského prezidenta, vlády a parlamentů neoddiskutovatelná a evidentně fatální.“ Tu máš čerte kropáč: viníkem není Rusko s celou svojí postsovětskou imperiální politikou, ale Gruzie hájící celistvost svého území.
Prezident Klaus v citovaném článku dále napsal: „Pokud pravdivě neřekneme, kdo konflikt začal a co tím sledoval, spravedlivé a trvalé řešení nenalezneme.“ Nuže tedy: Konflikt nezačal ani 8. srpna 2008, kdy vypukly hlavní boje, ani o několik dní dříve, kdy drobné incidenty mezi gruzínskou armádou a silami jihoosetinských separatistů svět ještě příliš nezajímaly, ale v listopadu 1991, kdy se Jižní Osetie, nedílná součást o rok dříve vyhlášené a následně mezinárodně uznané Gruzínské republiky, jednostranně odtrhla a vyhlásila nezávislost. Tu tenkrát ještě neuznal ani Kreml (učinil tak až 26.8. 2008!), třebaže separatistické tendence Jihoosetinců vydatně přiživoval, mj. provokativním vydáváním ruských pasů tamnímu obyvatelstvu.
Současnému gruzínskému vedení lze samozřejmě vyčítat ledacos včetně nešťastného načasování osvobozovací operace (žel neúspěšné), jejímž cílem bylo získat zpět kontrolu nad vzbouřeneckou provincií, na den, kdy byly v komunistické Číně zahájeny olympijské hry. To ale nic nemění na tom, že Tbilisi je v právu a agresorem je Rusko, neboť ono vojensky proniklo na území cizího státu, nikoli Gruzie. Její armáda vedla všechny operace uvnitř svých hranic, mezinárodně uznaných. Není to tedy tak, jak 15. srpna napsal bývalý americký prezidentský poradce Patrick J. Buchanan na severu Informationclearinghouse.info, že rozhodnutí gruzínského prezidenta „využít zahájení olympijských her k odvedení pozornosti od gruzínské invaze do Jižní Osetie se co do stupidity vyrovná rozhodnutí (egyptského prezidenta) G. A. Násira uzavřít Tiranskou úžinu izraelským lodím“ (v roce 1967, což vedlo k třetí arabsko-izraelské válce-pozn. L. S.). Pokud lze načasování gruzínských operací vůbec k něčemu přirovnat, tak k chorvatskému osvobozování části svého území v roce 1995. Tehdy, v 90. letech, si Srbové uvnitř Chorvatské republiky vytvořili vlastní „stát“, přičemž vedení v Záhřebu se rozhodlo zahájit osvobozovací válku (známou jako operace Oluja) 4. srpna 1995, tedy v rozporu s předchozími sliby uprostřed turistické sezony. Z hlediska potenciálního ohrožení návštěvníků země to bylo jistě rozhodnutí nemoudré. Nevhodně zvolený timing nemění ovšem nic na podstatě věci – že právo bylo na straně Chorvatů. Stejně jako nyní, bez ohledu na dílčí chyby vlády v Tbilisi, je právo na straně Gruzínců.
Nelhostejná část české veřejnosti tak opět řeší dilema. Má pravdu prezident Klaus (a komunisté), nebo vláda v čele s premiérem Topolánkem, který má spolu s ministrem zahraničí Schwarzenbergem a vicepremiérem pro evropské záležitosti Vondrou na gruzínský problém docela jiný názor? Stejně jako v případě pohledu na fungování Evropské unie či uznání Kosova se rozpor mezi Hradem a vládnoucím koaličním kabinetem v zahraničních otázkách prohloubil. A tak, zatímco prezident Klaus v rozhovoru pro moskevský list Kommersant 21. srpna 2008 říká: „Netroufám si mluvit za české občany, ale já dnes žádné nebezpečí ze strany Ruska necítím“, premiér Topolánek ve společném vyjádření s šéfem britských konzervativců Davidem Cameronem, otištěném v Daily Telegraphu 26. srpna, mluví jinou řečí: „Neměli bychom zapomínat na to, že poučení z roku 1968 je platné i v roce 2008 – že musíme při obraně svých vlastních hodnot projevovat sílu a bdělost, a neotáčet se zády, když malou nezávislou zemi napadne její soused.“
Ano, tudy vede linie rozdělující českou politickou scénu v zásadních zahraničněpolitických otázkách. Představuje či nepředstavuje dnešní Rusko hrozbu? Je Gruzie agresorem nebo obětí? Na jedné straně stojí prezident Klaus, až příliš často v názorové harmonii s komunisty, na druhé straně vládní koalice – a mezi tím lavíruje spíše protiamerická, a tedy prokremelská sociálnědemokratická opozice.
Vrátíme-li se k původní výzvě obsažené v krajanských novinách vycházejících na druhé straně Atlantiku, nezbývá než konstatovat: ve staré vlasti si s ohledem na stanovisko Hradu musíme nejdřív udělat jasno v tom, kdo je na Kavkaze agresorem a pak teprve můžeme podpořit jeho oběť...
Ještě že občané mají svůj rozum a dostatek informací, aby si na gruzínský problém a roli Ruska v něm vytvořili vlastní názor. K tomu domácí politiky naštěstí nepotřebují.
