Na dnešní odpoledne si v paláci Luxor na Václavském náměstí naplánoval prezident Václav Klaus autogramiádu své knihy „Rok čtvrtý“, a to jen pár dní poté, co ohlásil svou připravenost ucházet se o úřad prezidenta v dalším období. Počítal, že svým ohlášeným záměrem vyvolá vřavu, a to se mu také podařilo. Nyní totiž můžeme sledovat některé strany, jak se předhánějí ve výčtu svých plánovaných kroků k tomu, aby Klaus už prezidentem nebyl. Už samotná opoziční formulace, že se hledá jakýsi „nadstranický“ prezident, se ukazuje skoro komická. Vždyť prezidenta volí pouze politici z Poslanecké sněmovny a Senátu, a bude to tedy výsledek pouze politických stran, kdo nakonec za rok bude prezidentem. Má-li formulace o nadstranickosti evokovat pocit objektivního člověka, pak je nutné hledat jiný příměr. Jakýkoliv prezident se, stejně jako jeho předchůdci, bude pohybovat v ústavním rámci s tou či onou mírou objektivity či výkladu a stranickost s tím nemá nic společného. Vyzdvihovaná nadstranickost se snadno zaměňuje za nadlidskost, a je to v reálném životě stejně prázdný pojem jako nezávislý odborník. O nadstranickost tedy nejde. Vždyť Václav Klaus, který jako premiér ODS patřil v žebříčku popularity k neoblíbeným, je dlouhodobě vysoce oblíbeným prezidentem. Jde tedy o to, jakým způsobem je úřad prezidenta vykonáván a jak hlava státu prezentuje český stát. Tady kritici Václava Klause mnoho munice nenajdou. Přesto své druhé zvolení Václav Klaus zatím jisté nemá.

Novináři se již předhánějí ve sbírkách jiných jmen, opoziční poslanec Jiří Paroubek dokonce vytváří kádrové předpoklady pro výběr kandidáta. Některá jména uveřejněná médii jsou opravdu k popukání. Bývalá ministryně školství Buzková, která zavedla jeden termín jarních prázdnin (i bolševici věděli, že je to blbost) a která zavedla nebo se pokusila zavést jednotné maturity (i bolševici věděli, že je to blbost), je jedno z jmen. Za dalšího kandidáta je označována bývalá nevyšší státní zástupkyně Benešová, kterou po nevhodných mediálních výrocích odvolala vláda a která v senátních volbách u voličů propadla. Však také sama nad takovým návrhem váhá. Matador revolučních dní Dienstbier je také novým želízkem do ohně, ale volba polepšeného komunisty do čela členského státu NATO…? Také u lidovců se objevil pokusný balónek jménem Halík, ale katolický kněz s urputným vyjadřováním v zemi, kde je 48% obyvatel bez víry, je špatná volba.

Hledání protikandidáta vůči Klausovi bude tedy obtížné. Pověstná jehla v kupce sena se jako srovnání přímo nabízí. Pokud vůbec mají mít opoziční strany spolu se zelenými nějakou šanci, musí svého muže či ženu profilovat včas, dlouhodobě a velmi precizně. Novináři dnes dokáží vyšťourat cokoliv a snadno zvoleného kandidáta zpochybní, když se ukáže, že je proč. Sázka na překvapení je však při současném volebním systému také možná, zvláště, když hlasy ODS spolu s KDÚ-ČSL na volbu prezidenta ve třetím kole stačí. Bude tedy záležet na těchto dvou stranách, kdo si v příštím roce dojde na Pražský hrad pro klíč od prezidentské kanceláře. A překvapení se nevylučuje. Z dua Klaus-Topolánek bude tentokrát za delší konec slámky tahat Topolánek. Jenže česká politika nenabízí mnoho tváří, které by si chtěli školáci pověsit na zeď, a to hraje do karet prezidentu Klausovi. Pokud by tedy Mirek Topolánek chtěl jiného prezidenta, ocitne se ve stejné situaci jako Jiří Paroubek. Bude dost obtížně hledat.

Chytrost Václava Klause, který vyprovokoval diskuzi o kandidátech, byla právě v tomto poznání, že mnoho protikandidátů mít nebude a jejich dlouhodobé představení veřejnosti jim samotným přinese riziko ve zpochybňování schopností úřad prezidenta zastávat. Ať už bude prezidentem České republiky zvolen za rok kdokoliv, věřme, že to jsou poslední volby, kdy se občané nemohou vyjádřit. Přímá volba prezidenta by byla určitě lepší.