Zelená levice napříč evropskými státy jede na vítězné vlně. Daří se jí prosazovat její radikální sociálně inženýrský projekt Green Deal. Ale ještě je možné to zvrátit.

Budoucnost, ve které budeme žít obklopeni lány větrných elektráren, není ještě definitivní. Stačí, aby se unijní plán Green Deal konečně dostal do popředí zájmu voličů. Je to v jejich vlastním zájmu. Politici sice ve většině již házejí flintu do žita, ale není to potřeba. Stačí, když z podzimních voleb vzejde vláda, jež razantně odmítne celý „klimatický balíček“, který ohlásila Evropská komise a osobně nám jej do Česka přijel představit zelený věrozvěst socialista Franz Timmermans. Nic dalšího v podstatě není potřeba.

To však znamená, že předsedou vlády se stane člověk, který za prvé chápe zhoubnost a zbytečnost unijního sprintu za klimatickou neutralitou a za druhé nemá problém s tím, aby v Bruselu tuto cestu k chudobě jednoznačně odmítl. Ne jako nynější premiér Babiš, který přes halasná domácí prohlášení v Bruselu vždycky nakonec souhlasil se vším, co zeleného si Evropská komise vymyslela. Jeho vláda se tak sice věnuje seniorům, kterým zvyšuje důchody, ale úplně kašle na všechny ostatní, které svým souhlasem s Bruselem žene do drahoty a energetické chudoby. Protože Green Deal, který se na světové produkci CO₂ projeví jen zcela zanedbatelně, právě drahotu a energetickou chudobu přinese (zde, zde, zde a zde). A pokud by ji díky státním kompenzacím nepřinesl, bude drahota ještě větší, protože na ty kompenzace bude stát muset někde vzít peníze (zde).

Všechny kroky spojené s Green Dealem jsou totiž spojené s enormními náklady. Ať už státními, či soukromými. A stát, jak známo, má k dispozici jen ty peníze, které si vezme od svých obyvatel. Celá zelená konstrukce navíc zdražuje produkci, což snižuje konkurenceschopnost výrobků. A ještě k tomu chce Brusel zavádět uhlíková cla, která přinesou nejen další zdražení, ale navíc pravděpodobně vyvolají odvetné obchodní kroky států, jichž se taková cla dotknou. Aby toho nebylo málo, páteří energetiky členských států EU se nemá stát stabilní jádro, ale vysoce nestabilní obnovitelné zdroje. Jejich budování a podpora jsou přitom finančně nesmírně náročné, což je o to horší, že jejich instalovaný výkon musí být, oproti konvenčním zdrojům, několikanásobný. A ještě je k nim nezbytné vybudovat obrovská bateriová úložiště. Což se projeví v ceně elektřiny i tepla. Jestli nebudou bateriová úložiště stačit, nebude elektřina k dispozici stále. Takže tato životně důležitá komodita bude nejen daleko dražší než dnes, ale ještě nebude k mání pořád. Především v zimě, kdy ji lidé potřebují nejvíc.

Stát si navíc na nejrůznější podpory a dotace bude půjčovat. Jenže již nyní Česko dluží přes dva biliony korun (podstatná část tohoto dluhu přitom vznikla za Babišova vládnutí). Kolik bude konečný účet za Green Deal, si však zatím nikdo netroufne odhadnout. Takže v roce 2050, kdy má tenhle bruselský experiment dosáhnout svého cíle, může jen Česko dlužit bilionů třeba deset. To je opravdu stav, ve kterém někdo chce, aby žily jeho děti nebo vnoučata? Protože o ně jde, nikoli o politiky, kteří zelený socialismus schvalují. Ti už budou dávno na onom světě. Oni už se nebudou zabývat tím, jestli si můžou v zimě zatopit po libosti, nebo jen na předepsaných 16 – nebo kolik to bude – stupňů. Nebudou přemýšlet, zda si večer rozsvítí, nebo zda budou držet černou hodinku. Nebo o tom, jestli vůbec bude čím si rozsvítit. Ani o tom, že už čtrnáct dnů si nemohli koupit maso, kterého bude málo a ještě bude čert ví jak drahé. Jak obecně fungují státy svázané ideologií a byrokracií ideologického aparátu se můžeme přesvědčit ve Venezuele či Severní Koreji. A je jedno, jakou barvu ona ideologie má. Tím spíš, že ta evropská zelená ideologie se čím dál víc barví do červena.

Jestli z voleb vyjde vláda s premiérem, který se nebude bát poslat Brusel k šípku, máme ještě šanci se tomu vyhnout. Protože nejenže nemusíme souhlasit s klimatickým balíkem Evropské komise, my také můžeme odstoupit od celého Green Dealu. A pokud nebude zbytí, můžeme také dát sbohem celé EU. Nic z toho samozřejmě nebude zadarmo. Ale bude to investice, za kterou nám naši potomci poděkují. Protože chovat se citlivě k životnímu prostředí můžeme i bez toho, že by nám to diktovala Evropská komise a zelení europoslanci. A že nebudou evropské dotace? Věřte tomu, i bez nich se dá žít a podnikat. Dotuje snad někdo Švýcary nebo Izraelce?