Poslední srpnové Události a komentáře se České televizi opravdu povedly. Nosným momentem byl jednak rozhovor s exprezidentem Havlem, jednak diskuse nad osvobozujícím rozsudkem nad sbormistrem Kulínským.

Zatímco rozhořčená psycholožka zakončila svoje extempore tvrzením, že každé nemorální či nevhodné chování je trestným činem, sličná soudkyně se zuby nehty snažila neříci vůbec nic. Rozhodnout po dvanácti letech, zda sbormistr mlaďounké bambini zneužíval nebo nezneužíval, je strašlivě obtížné a vůbec to soudu nezávidím. Co mne na zastáncích exemplárního potrestání chlíváka děsí, jsou dvě věci. Tou první je presumpce viny podle hesla: „Příležitost dělá zloděje, tak vidíš, že jsi kradl!“ Tou druhou je snaha posuzovat tehdejší jednání podle současných deklarovaných norem. Obě tyto věci dalece přesahují případ Kulínského a hluboce doufám, že jejich móda na západ od našich hranic dozní dříve, než se u nás stačí plně prosadit.

Vystoupení Václava Havla snad mělo být pokusem o moudrý nadhled člověka, který mnoho ví a je nad věcí. Byl to smutný pohled na starce, který mnoho zapomněl a je mimo.

Protože u nás v Havlíčkově Brodě slíbil podporu Topolánkovi, přimlouval se za jeho vládu. Protože si docela rozumí s Paroubkem, nemohl pochopit, co to je vláda s podporou komunistů, vždyť když pro vládu někdo zvedne ruku, ještě to neznamená, že ji podporuje. Aby se nemusel věnovat složitostem české vnitřní politiky, vyjádřil obavu nad snahami o změnu české zahraničně politické orientace, kterou prosazují komunisté, zapomněl dodat, že tak činí i ČSSD, od nástupu Paroubka nejen její bolševické křídlo.

Politický styl Václava Havla nikdy nebyl mým šálkem čaje. Dnes mi ho poprvé bylo líto.