aneb Ve středu spí každý s každým

Je to už dávno. Hluboké devadesátky. Byl jsem tenkrát tiskovým tajemníkem předsedy vlády Václava Klause. Na návštěvu naší země zavítal ukrajinský premiér. Česká republika tehdy stále ještě byla mezi postkomunistickými zeměmi premiantem ekonomických reforem a ukrajinský předseda vlády přijel čerpat naše transformační zkušenosti. Ani už nevím, jak se to tenkrát schumelilo, ale česká delegace byla pouze dvoučlenná. Klaus a já.

Ale proč to všechno vyprávím? Václav Klaus při těch rozhovorech s ukrajinskými politiky lačnými českých ekonomických zkušeností vůbec nemluvil o naší ekonomické reformě. Za největší úspěch České republiky považoval skutečnost, že se nám tu podařilo vytvořit klasický pravolevý vějíř politických stran, které spolu soupeří o přízeň obyvatelstva, protože právě to je základem i podmínkou existence skutečné demokracie.

Vzpomínáte? Napravo byla ODS, nalevo ČSSD, ještě víc vlevo komunisté, uprostřed neomylně vláli lidovci, nějaké to tradiční procento protestních voličů tenkrát obsluhoval Sládek. O nepolitické politice sice na Hradě blouznil Václav Havel, ale nebylo mu to nic platné.

Ukrajinský premiér naopak vyprávěl, že oni na Ukrajině politické strany vlastně nemají, pouze jakási hnutí.

Střih. Rok 2020. Havlův koncept beztvaré nepolitické politiky dotáhl v čistě markentingové podobě k dokonalosti jistý Andrej Babiš. V roce 2013 se jeho hnutí ANO ještě vydávalo za pravici, v současnosti dál vesele a spokojeně vládne za podpory komunistů. Sociální demokraté dávno vysublimovali a ke spokojenosti jim stačí být bruselským fíkovým listem Babišovy vlády.

A opozice? Pod černou vlajkou s lebkou a zkříženými hnáty a s rádoby alternativními dredy na hlavě se za centristy vydávají mladí komunisté, pardon pirátští pokrokáři, ODS se zase přeměnila v krajně středovou Stranu mírného pokroku v mezích bruselských zákonů. Leč nedosti na tom. V pomyslném středu se tísní i skoro všichni ostatní, leč nejenom tísní, prakticky se tu každý páří s každým.

Chcete důkaz? Podívejte se na krajské kandidátky. V jednom kraji se v koalicích miliskují piráti se stanaři, v jiném kopulují odesáci s topkaři a v dalším pro změnu s lidovci a jinde zase lidovci se zelenými či zelení se socany. A tak všelijak podobně. Ke svým mateřským stranám se často moc neznají, možná se někde za ně i stydí, pročež se ukrývají za názvy typu Spojenci či Za kraj krásnější. Suma sumárum, je to takový – s prominutím – naprosto necudný středový hambinec. Grupáč, ve kterém každý bezostyšně kopuluje s každým. Přesně v to se po čtvrt století přeměnil náš politický systém. Ideje se dávno vytratily, zůstal jen mocenský apetit. Chudák volič!

A všichni společně každého, kdo se s nimi nepáří, vykazují na okraj politického spektra, lakují ho na hnědo a nálepkují coby populistu a krajní pravici. Jen pro pořádek a jako zdvižený varovný prst dodávám, že Petr Hájek před časem napsal knihu s názvem Smrt ve středu. Smrt nikoli ve středu týdne, nýbrž ve středu politického spektra.

A jaká je pointa tohoto textu? Od Ukrajiny už se vlastně ani moc nelišíme.