POLITIKA: Fischerova vláda pod tlakem
K tomu, aby vláda - byť překlenovací, letní – důvěru získala, potřebuje poslance přesvědčit, že nepůjde do střetu s programem, za který byli oni zvoleni. Odtud plyne její úzký manévrovací prostor.
Sotva může být proto něčím překvapivým soubor doporučení – nikoli podmínek, jak se občas v médiích objevuje – ze strany ČSSD. Lidový dům Fischerův tým nechce zavazovat, ovšem naznačujeme mu, do kterých jablek není v příštích několika málo měsících radno kousat. Zároveň ale také evidentně ujišťuje své voliče, že ani v atypické politické situaci, nota bene před sněmovními volbami, sociální demokracie neslevuje ze svých priorit.
Jiná věc je, že onen seznam působí nevyrovnaně a že je v něm vedle odporu k privatizacím státního majetku či zbrklé důchodové reformě také třeba neopodstatněný apel na nepodnikání kroků ke zrušení územních ekologických limitů těžby na dole ČSA. Zvláštní kategorií pak jsou požadavky v oblasti sociální politiky, kde přesný výčet nežádoucích aktivit má patrně vládu vést k obezřetnosti při zvažované novelizaci zákoníku práce. Z textu doporučení ČSSD je cítit, že se jedná o kompilát připomínek stínových ministrů, z nichž někteří vařili tak trochu z vody. Férové nicméně je, že sociální demokracie prezentovala svých dvacet sedm bodů veřejně.
ODS nic takového neučinila a ani se k tomu prý nechystá. Má to snad znamenat, že ji práce vlády Jana Fischera nezajímá? To stěží. Ale pozice občanských demokratů je snazší. Po Topolánkově kabinetu jim totiž v jednotlivých resortech zůstali náměstci, ať již s partajní legitimací, nebo prostě jen s nimi sympatizující. Příklad Marka Šnajdra na ministerstvu zdravotnictví je nejviditelnější, leč zdaleka ne jediný. ODS tak nemusí vládu přemlouvat před objektivy kamer, ale může ji rovnou spoluřídit zevnitř. A všichni, kteří se o politiku hlouběji zajímají a sledovali třeba i britský seriál „Jistě, pane ministře“, vědí, jak silná je moc „sirů Humphreyů“ zabydlených uvnitř státní správy.
Kromě zmíněných doporučení zaznělo od některých sociálních demokratů, kupříkladu od Davida Ratha, varování, že vláda nemusí mít jejich hlasy pro důvěru jisté, pokud bude pokračovat ve šlépějích své předchůdkyně. Na druhou stranu však není v zájmu samotné ČSSD, aby byla s kabinetem v konfliktu. Zvlášť když ještě není stoprocentně jisté, kdy Fischerovi lidé svoji misi ukončí. A už vůbec by se sociální demokracii nehodilo, kdyby byly nabourány politické dohody, „dočasná“ vláda vydržela až do června příštího roku a začala, nadto s prezidentem Klausem v zádech, experimentovat v oblastech, které by měly být obhospodařovány až vládou s plnou politickou legitimitou a odpovědností.
Ono vůbec stojí za povšimnutí, jak se s termínem „odpovědnost“ účelově nakládá. V politice tuze často lze sledovat, jak ochotně se konkrétní aktéři odpovědnosti zříkají nebo naopak se k ní hlásí, vždy podle momentálního výnosu pro jedny či druhé. Nevěřme proto politikům, kteří nám chtějí tvrdit, že oni za Fischerovu vládu odpovědnost neponesou, přestože jí v parlamentu pomohou vyslovit důvěru. Ten, kdo do vlády nominuje a pak pro ni ve Sněmovně hlasuje, za ni odpovědnost přirozeně nese. Potom je ale také pochopitelné, že tyto politické síly cítí potřebu vládě ukazovat nebo naopak rozmlouvat směr pomyslné plavby.
Tím posledním, na co má překlenovací kabinet nárok, je klid na práci. Naopak: musí být předmětem soustavné politické diskuse a kontroly. Tak to má v parlamentní demokracii opřené o systém politických stran být. Zároveň by politici leví i praví měli být tlačeni k dodržování uzavřených kompromisů a dalšímu nejitření emocí. Úplně stačí ty, jichž si v míře vrchovaté užijeme v nadcházející tvrdé předvolební kampani.
Vysíláno 15.5.2009 na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6
