Do Fischerova kabinetu nominovala Občanská demokratická strana osm členů, sociální demokracie sedm členů a Strana zelených dva členy. Zelení se rozhodli vládu opustit, přičemž agendu ministra životního prostředí se rozhodl premiér přenést na ministra zemědělství nominovaného sociální demokracií. Pokud se jedná o problém, tak spíše věcný. Resort životního prostředí totiž často bývá se zemědělstvím v konfliktu. Jednoduché počty však vychýlení sil ve prospěch ČSSD nenaznačují. O pokrytí resortu lidských práv se vedou jednání, možné přitom je, že se o ně pokusí Fischer osobně.

Přesto ODS kritizuje Fischera za ustupování sociální demokracii a vyhrožuje, že její vyslanci vládu opustí nebo ji alespoň občanští demokraté nebudou podporovat v Poslanecké sněmovně.

Ohlédneme-li se rok zpátky, uzříme jiný obraz. Jednak se politické strany dušovaly, že s vládou nemají společného nic jiného, než že do ní nominují ministry. Jakýkoli další vliv na kabinet či odpovědnost za něj popíraly.

Nominanti sociální demokracie dlouho působili neslaně nemastně, bez většího politického nadání. Zato přinejmenším tři ministři navržení občanskými demokraty – Martin Barták na obraně, Dana Jurásková na zdravotnictví a Daniela Kovářová na spravedlnosti - byli v plnění svých úkolů důslednější než jejich předchůdci v Topolánkově exekutivním týmu.

Jak šel čas, výsadek modrých z mediálního výsluní zmizel a do popředí se dostali oranžoví – ministr vnitra Martin Pecina, ministr zahraničí Jan Kohout a čerstvě též ministr zemědělství Jakub Šebesta.

Již od posunutých voleb se zvýšil počet partajních útoků na Fischerovu vládu. Někdy si o kritiku koledovala sama, když se třeba pustila do kroků, které jako by vyplynuly ze scénářů lobbistických skupin.Častěji se však nezaviněně stávala předmětem žabomyších válek a laciných exhibicí politických stran.

Jinak tomu nejspíš nebude ani teď. Bránit se rozdělení agendy po odcházejících ministrech mezi stávající členy kabinetu a žádat klasickou rošádu nebo rovnou novou dohodu o vládě dva měsíce před volbami nedává smysl.

Navíc – i kdyby ODS stáhla své nominanty z ministerských postů, zůstala by jí celá řada náměstků, z nichž někteří dokonce kandidují do Sněmovny. K nejvlivnějším bývají řazeni Marek Šnajdr na zdravotnictví, Jaroslav Salivar na vnitru a Ivan Fuksa na financích. Nelze se přeci tvářit opozičně, a zároveň se klíčovou měrou podílet na chodu ministerstev. Žijeme v době, kdy ministři stále intenzivněji připomínají loutky, zatímco skutečnými vládci jsou jejich mazaní zástupci a poradci. Za daného stavu není stranické odvolávání ministrů či distancování se od nich ničím jiným než jen planým gestem.

K pochopení aktuální přestřelky je důležité si připomenout týden staré události. Předseda ODS Mirek Topolánek utrousil cosi o tom, že žid Fischer pod tlakem uhne a že je to otázka charakteru. Následně o muži, kterého ODS do čela vlády - prý na doporučení Petra Nečase - navrhla, uvedl, že je premiérem slabým a špatným. To vše se Jana Fischera přirozeně dotklo a oznámil, že svoji komunikaci s Topolánkem omezí na minimální míru, pouze nad pracovními tématy.

Příkop mezi ODS a Fischerovou vládou tak má spíše lidský a psychologický než politický rozměr. Tím spíš překvapí, že Topolánkova stanoviska přejal i ve čtvrtek zvolený nový celostátní lídr strany Petr Nečas. Na jedné straně prý chce v ODS prosadit jiný, věcný styl, na straně druhé rozvíjí Topolánkovy konflikty.

Vykládat se to dá dvojím způsobem. Buď jako loajalita k stále úřadujícímu předsedovi strany a solidarita s ním. Více bych však sázel na možnost druhou, a sice že občanští demokraté chtějí něčím jiným zastínit interní zemětřesení a následné obtížné konsolidování svých řad. Potom se může hodit rozdmýchání sporu tu s vládou, tu se sociální demokracií. Média naskočí na jiná témata a v pitvání Nečasových nadějí na vyčištění ODS od velrybářů či kontroverzních pražských politiků nebo na zchlazení vztahů centra s regiony poleví.

Poučení z krizového vývoje je jednoznačné. Vláda by se měla plně soustředit na každodenní správu země a vyhýbat se politickým pastím. A stranám by slušelo věnovat se více voličům a jejich potřebám. Na léčení vlastních bolístek a lízaní utržených ran budou mít dost času po volbách. Zvlášť pokud skončí v opozici.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6