S velkým pobavením jsem si přečetl článek v MF Dnes pojednávající o finančních potížích ODS, které mají zmírnit zastupitelé zvolení do rad našich měst tím, že na oltář strany obětují polovinu své měsíční odměny, kterou získali za svůj mandát. Zaujalo mne striktní odmítnutí tohoto nápadu odhlasovaného kongresem této strany od lidí, kteří dostali důvěru členské základny k výkonu důležitých komunálních funkcí. Tento případ jasně dokumentuje tristní úroveň loajality významných členů ODS k jejich straně, a stupeň jejich důvěry ve výsledky „obrodného procesu“ vedeného (s určitou naivitou) jejich nesporně úctyhodným předsedou profesorem Fialou. Současná členská základna, ovládaná regionálními kmotry různé velikosti, si takovou osobnost podle mého názoru vůbec nezaslouží. Svého předsedu do funkce zvedla zejména proto, aby on svým čistým štítem a velkou politickou erudicí zakryl tu zahnívající bažinu.

Byl jsem u toho (v České národní radě), když tato strana v roce 1991 vznikala proto, aby se liberálně a pravicově orientovaní poslanci vymanili z područí levicového vedení tehdejšího Občanského fóra. V tom čase dělení revolučního hnutí na dvě součásti – ODS a Občanské hnutí, bylo ihned po prvních volbách jasné, která skupina je aktivnější, její program věcnější a která není tak ochotna k osobním obětem, a to jak časovým, tak i těm finančním. Jedni stavěli na svém egoismu, popularitě (podporované většinou sdělovacích prostředků) a populismu (Pithart a spol.), jiní zase na metodách, jakými chtějí převést socialistické hospodářství na ekonomiku blízkou těm, které jsou v úspěšných zemích (ODS a ODA).

Mezi členy v nové straně převládala neobyčejná soudržnost, loajalita, nezištnost a obětavost. Ve svém volném čase projeli tehdejší poslanci a představitelé okresního formátu pomalu každou obec, aby vysvětlovali restituční a privatizační procesy, a to bez nároku na jakékoliv odměny. Vrcholem úspěchu v okresech bylo zřízení malé kanceláře, získání kopírky a telefonu s faxem. Členská základna byla velmi aktivní i vůči pražskému vedení, což se projevovalo oponováním přijímaných zákonů, vyjadřováním se k základním problémům doby (např. Klausem odmítané restituce majetku církví), dalším předmětem kritiky byly zejména nedostatečné informační kanály (což vedlo ke zřízení odborných komisí).

Situace se ale počala rychle zhoršovat tím, že do strany se nahrnuli lidé bez dostatečné ideové výbavy, bez dostatečného přehledu o fungování demokratických struktur, a úspěchy začali sklízet ti, co vzývají hesla „účel světí prostředky“ nebo „poklonkuj vyšší moci, i když se dopouští tu a tam nějaké lumpárny“. ODS postupně ztratila samočistící mechanismy, aktivní a zejména kritičtí lidé ji rychle s hlubokými desiluzemi opouštěli. Nahrazovali je ti, kteří již cítili zisky z moci, kterou straně přinese očekávaný úspěch ve volbách.

Tyto negativní trendy významně podpořil způsob hospodaření strany a hlavně šílené rozhodnutí vést předvolební kampaně finančně náročným způsobem podle vzorů z USA v podmínkách hospodářsky neduživého Československa (následně Česka). Obrovské náklady, špatná evidence darů (a neexistující kontrola), to vše muselo nutně přinášet četné skandály, ke kterým hojně přispívali i někteří zpychlí a nenasytní politici ve vysokých funkcích. Dary totiž mohly občas skončit v privátních kapsách. Připomeňme si například aféru se švýcarským kontem. Kam se poděly ty obrovské částky, které tam směřovaly, ví jen několik zasvěcených, a dá se očekávat že našly své adresáty. Pamatujeme si také neživé sponzory Bácse a nějakého Singha. ODS počala ztrácet seriozní sponzory a podporovatele (také z oprávněné obavy, že by se jim protistrana mohla po vítězství ve volbách mstít), a hlavně rychle získávala cejch korupčního uskupení. Do čela pelotonu dárců se pomalu prosazují skupiny, které si vytvářejí především prostor pro tunelování státních nebo komunálních zakázek. Vstřícnost ministrů, primátorů, starostů, hejtmanů či jejich náměstků, kterým pomáhali k moci, je nabíledni.

Postupně se tak ODS stává obětí svých nákladných kampaní a některých bezskrupulózních politiků. Potřebuje stále více peněz, které jí (jim) však dá jen málo sponzorů bez mnohem lukrativnější protislužby. Tento včas neopuštěný trend, ze kterého neměla finanční prospěch jen ona sama, přivedl tuto stranu po opakovaném volebním neúspěchu na pokraj ekonomického krachu.

Významným úspěchem na dlouhé Fialově cestě k obnovení síly (v což nevěřím) je očista největší (pražské) organizace, která ještě nedávno nesla nejtěžší břemeno propojení s byznysem. Na regionech však registruji jen kosmetické změny, a když už, tak nástup nové vlny stejně formovaných politických podnikatelů, často pevně navázaných na stejné hospodářské struktury. V tomto může být novému předsedovi příkladem jeho domovská regionální ODS, která se sice konečně zbavila mj. bývalého poslance Suchánka a několika jiných, ale zůstávají další na řadě (mezi nimi i ti, kteří mají jeho velkou důvěru). O jejich činnosti a charakterech bych mohl napsat dalekosáhlé pojednání. Proto se jen ptám: „Co je to za charaktery, které nikdy proti nikomu nevystupovaly kriticky a nyní kopou do „politických mrtvol“, se kterými se ještě nedávno bratřily, volily je do funkcí a byly s nimi úzce spjaty?“

Celá ODS, kterou jsem zakládal (v ČNR a posléze na okrese Břeclav), je podle mého názoru neléčitelným pacientem. Výrazem její nemoci je obrovská pasivita a politická nevyzrálost členské základny (ve srovnání s obdobím po jejím založení), intelektuální vyprázdněnost zejména v regionech. O úpadku loajality svědčí odpor některých významných členů podílet se na její finanční záchraně. Tito „politici“ dokonce tvrdí, že oni za nic nemohou, že oni stranické (přesněji sponzorské) peníze nerozházeli, že tedy nenesou odpovědnost za současné zadlužení. Vůbec nechápu, jak mohou lidé s takovými názory dosáhnout významných postavení v řídících strukturách této organizace nebo v komunální i celostátní politice. Naskýtají se otázky: Co významného dělali tito členové proti zadlužování své strany? Oni nebyli mezi těmi, kteří nominovali do čelných funkcí tohoto spolku lidi, kteří se ve svém počínání řídí heslem „po nás potopa, hlavně ať si ještě stačím také něco přištípnout“? Není sobecké tvrdit, že měli své osobní náklady na získání svých mandátů? Prošly „jejich“ peníze stranickou pokladnou? Byly takové osobní náklady legální?

ODS byla stranou založenou na ideologii, jejímiž hlavními deklarovanými cíli byla transformace komunistického (a socialistického) pojetí hospodářství, dosažení takového hospodářského úspěchu naší země, který by nás zařadil po bok ekonomicky vyspělých států. A také právní stát. Přesto nebyla schopna kontrolovat ani vlastní hospodaření, které občas překročilo meze platných zákonů, což je důkazem toho, že jí v členské základně chybí dostatek erudovaných odborníků. Zářným příkladem personální vyprázdněnosti byla také nominace bývalého poslance Pavla Suchánka do pozice předsedy hospodářského výboru poslanecké sněmovny, nominace pana Bendla do funkce ministra zemědělství a tak dále…

Ukolébala se počátečními úspěchy, vybavila se velkou arogancí vůči méně úspěšným, nepřipravovala se na horší časy, a málem proto dospěla k obdobnému osudu, jaký prožila ODA. A není jisté, zda z tristní ekonomické situace vybředla. Restruktualizace dluhu (odložení jeho splatnosti) neznamená její definitivní záchranu, jen si tak oblékla kvůli veřejné mínce na otrhané triko lepší kabát.