aneb Oživování dávno mrtvé debaty

Na Pražském hradě, sídle českých panovníků a prezidentů, od středy 3. dubna 2013 vlaje bleděmodré sukno se žlutými hvězdami. Pro někoho potupa, pro někoho zadostiučinění, pro někoho nezajímavý prázdný symbol.

Za léta nesmyslně vyprovokovaného sporu o vhodnosti či nevhodnosti umístění této "vlajky" na Pražském hradě padly snad už všechny argumenty. Nejde samozřejmě o oficiální vlajku EU, protože Evropská ústava, která ji měla zavést, byla v lidových referendech odmítnuta a do Lisabonské smlouvy se myšlenka EU vlajky už nevešla. Bývá zapomínáno, že de iure jde o vlajku Rady Evropy, jejímiž členy je i Turecko, Rusko či Ázerbajdžán, což vlajkoví aktivisté asi vyzdvihovat nechtěli. Tento symbol ani zdaleka nevlaje na všech sídlech hlav členských států EU, jak se nám někdo snaží tvrdit. Navíc nelze zapomenout, že na Pražském hradě v minulosti skutečně vlála kromě naší státní vlajky jen nacistická vlajka se svastikou během protektorátu. Ani komunisté si netroufli instalovat tam rudou vlajku se žlutou hvězdou a srpem s kladivem. A konečně: je-li EU skutečně jen mezinárodní organizací, zachovávající suverenitu členských států, pak nedává smysl, proč milovníci bleděmodrého sukna nehorují pro umístění vlajek NATO či OSN na stejném místě.

Ne, o tom všem dnes hovořit už je skoro nadbytečné. A po sezóně. Pro stoupence vyvěšení symbolu bruselské centralizace šlo o klíčový spor někdy před osmi či šesti lety. Motivaci měli v zásadě trojí:

- přivlastnit si monopol na reprezentování prozápadní orientace a vystavit své kritiky do pozice agentů jiných civilizací,

- prezentovat se před mocnými z Bruselu, Paříže a Berlína jako jejich poslušní adoranti a ucházet se tak o jejich podporu v domácím politickém boji,

- zpochybnit demokratické procesy v naší republice a zvýšit šanci na prosazení svých sociálně inženýrských projektů, jejichž realizace je mnohem snadnější v rámci nedemokratické mezinárodní organizace než v rámci jakékoli, byť i socialistické, avšak přeci jen legitimní parlamentní demokracie.

Jakkoli s touto motivací nemusíme souhlasit, byla celkem srozumitelná, byla nesena srozumitelnými a v části naší společnosti reálně sdílenými zájmy. Jenže uplynulo několik let a situace se radikálně změnila. Dnes již neexistuje společenská poptávka po postojích, jejichž realizace před očima celé evropské veřejnosti prožívá svou agónii.

Dnes již těžko lze naší veřejnosti vydávat dosavadní směr evropské integrace za jedinou cestu k prosperitě. Dnes již těžko lze u domácí veřejnosti získávat laciné body označováním každého kritika bruselských nesmyslů za nacionalistu či agenta Pekingu a Moskvy. Dnes již se lze jen těžko dovolávat se podpory mocných v Bruselu, protože tito mocní se mezitím stali nemocnými.

Ano, jediná tehdejší motivace stále ještě nějaký čas asi přežije. Prostřednictvím evropské legislativy lze i dnes prosadit daleko více absurdních zásahů do rovných pravidel volného trhu ve prospěch vybraných zájmových skupin. Ale ani to již nepotrvá dlouho.

Probruselský eurofanatismus vyšel z módy. Je to mrtvý kůň. V nejlepším případě kůň se zlomenou nohou. Dokonce i potlesk našich probruselských médií včerejšímu aktu není tak fanatický, jak by jistě býval byl před těmi osmi lety. Vypadat dnes jako eurohujer už není zrovna sexy. Proto se zdá být akt prezidenta Zemana ze všeho nejvíc tak nějak po sezóně. Jeho nasedání na zchromlého koně v sobě nese podobnou komičnost, jakou má snaha přepsat výsledek již skončeného fotbalového zápasu kdesi v šatně.

Dosavadní styl evropské integrace svůj zápas už prohrál. A na Pražském hradě zažívá svou exhumaci.

4. dubna 2013