19.3.2024 | Svátek má Josef


POLITIKA: Dvacet svíček na dortu

14.8.2020

Krajské volby měly premiéru v roce 2000. Ty letošní prozradí, jak covid ovlivnil politiku

Podzimní krajské volby, jež proběhnou souběžně s hlasováním do třetiny Senátu, přinesou nejen některé nové technické postupy, dané pandemií nebo jejími dozvuky. Ozdobí je i malá aura drobného jubilea, dvacátého výročí jejich premiéry.

Uskutečnila se roku 2000 v polovině funkčního období opoziční smlouvy. Přesto v nich celostátně zvítězila ODS s 23,8 procenta hlasů, leč těsně následovaná Čtyřkoalicí neboli uskupením, jež vzniklo právě v reakci na pakt dvou tehdy největších českých stran. Třetí komunisté se tenkrát přehoupli přes dvacet procent, zato ČSSD utržila vlastně debakl, jelikož 14,7 procenta v dobových poměrech jinak označit nešlo.

Od modré k oranžové tsunami

Ovšem celostátní souhrn v případě krajských voleb není tím nejdůležitějším ukazatelem. Vždyť se volí do celkem třinácti malých parlamentů, v nichž se pak zformuje vládní většina, jež vybere hejtmana a krajskou exekutivu. Prahy se krajské volby netýkají, je sice i krajem, avšak své orgány si vybírá ve volbách komunálních. Tím spíše ale stojí za pozornost první a druhé krajské volby, které přinesly triumf ODS, v roce 2004 dokonce s celostátním ziskem 36,36 procenta, s vítězstvím ve všech krajích kromě Jihomoravského, kde uspěla KDU-ČSL. ODS tenkrát navýšila počet svých hejtmanů z osmi na dvanáct, hejtmanství tudíž skoro absolutně zmodrala.

Posléze však zoranžověla, a to především díky oranžové tsunami z roku 2008, kdy Jiří Paroubek vsadil na účinný marketing, který se mohl opřít o fatální politickou chybu občanských demokratů – zavedení přímých poplatků ve zdravotnictví. Nikoliv na krajské, nýbrž na celostátní úrovni, což mimochodem pěkně ilustruje prorostlost celostátních a regionálních témat v krajském politickém soupeření.

V něm počínaje rokem 2012 dochází k většímu míchání politických barev, které se projevuje i pestřejší „klubovou příslušností“ hejtmanů. Především díky několika hejtmanům a hejtmankám za ANO, ale nutno zmínit i Oldřicha Bubeníčka z KSČM v Ústeckém kraji, Jiřího Čunka z KDU-ČSL v kraji Zlínském a Martina Půtu za Starosty v kraji Libereckém. Aktuálně patří pět hejtmanů k ANO, čtyři k ČSSD a po jednom ke KDU-ČSL, KSČM a Starostům pro Liberecký kraj. Do třináctky v součtu schází ještě Marcela Krejsová z ODS, jež byla pověřena výkonem pravomocí hejtmana Plzeňského kraje do voleb poté, co Josef Bernard z ČSSD přestoupil ke STAN.

Krajské volby se vyznačují nižší volební účastí (s těsnou výjimkou roku 2008 pod 40 procent), a tedy i tím, že se k nim dostavuje specifický segment českého elektorátu. Některé celostátně úspěšné strany měly v minulosti problém přimět své voliče z voleb do sněmovny i k hlasování do krajských parlamentů. Nejedná se o snadný úkol, poněvadž kraje svou povahou vysoké účasti zrovna nenahrávají.

Česká republika je příliš malá, aby měla čtrnáct krajů s vyhraněnou regionální identitou bavorského typu. Na druhou stranu, pro rozvíjení nějaké lokální sousedské identity jsou kraje zase příliš velké. Daly by se označit za patvary trčící ve vzduchoprázdnu někde mezi okresem a spolkovou zemí.

Sice disponují pravomocemi například v oblastech dopravy, školství nebo zdravotnictví, leč zpravidla se o ně dělí s celostátními ministerstvy, obcemi a městy a často též s rovinou Evropské unie. V krajích tak mohou sotva existovat přehledné vazby politické odpovědnosti. A navíc se v nich nezformovala ani nějaká specifická místní mediální scéna, a tudíž není divu, že řada voličů si jen velmi obtížně vybavuje jméno hejtmana. A pokud si ho přece jen nyní vybaví, patrně pouze díky nějakým aktuálním krizově-hygienickým opatřením.

„Matrix“ rozhodovacích úrovní

České kraje tak svým způsobem zpochybňují často skloňovaný princip subsidiarity, podle nějž se mají problémy řešit pokud možno na tom nejnižším stupni, jenž je pro ně z povahy věci vhodný – výše uvedený „matrix“ rozhodovacích úrovní ho totiž docela komplikuje a znejasňuje. Odborně se nazývá víceúrovňové vládnutí, které je ale pro většinu současných demokracií zcela typické. Krajské politické reprezentace nutí k pragmatismu, ba technokratismu, kdy klíčovou schopnost pro prosazení krajské agendy představují kontakty na pražských ministerstvech, popřípadě dokonce v bruselských kuloárech. Krom toho úspěch v krajské politice vyžaduje i notnou dávku štěstí – aby hejtmanova strana, chce-li obhájit mandát, celostátně vykazovala příznivá procenta, v podstatě bez zřetele na skutečnost, co hejtman (hejtmanka) X v kraji Y zařídil/a. Voliči se totiž při hlasování do krajských parlamentíků v zásadě řídí svými celostátními preferencemi.

V minulosti v krajských volbách bodovala hlavně – z celostátního hlediska – opozice, což ale posledně, v roce 2016, neplatilo. Jejich podzimní výsledek každopádně mnohé napoví o vlivu pandemie koronaviru na zdejší politické nálady. Nicméně lze odhadnout, že z hlediska politických barev budou kraje ještě o něco strakatější než dnes.

Autor je politolog

LN, 12.8.2020