Druhé výročí pobytu v prezidentském úřadě oslavil Miloš Zeman ostrým výpadem proti České televizi. Podle něj neplní svoji veřejnoprávní funkci. Koncesionářské poplatky za televizi a rozhlas by doporučoval jen jako dobrovolné, lidé by prý měli mít možnost alternativně posílat svoje peníze na veřejně prospěšné účely. Zrušení koncesionářských poplatků je nyní nejviditelnějším cílem Strany práv občanů, které je Zeman čestným předsedou.

Pomiňme osud médií veřejné služby bez koncesionářských poplatků. Byly by podfinancované, snadno ovladatelné (zejména státem, tedy politiky) a třeba i privatizovatelné. Demokratická společnost by přišla o jednou ze svých opor, jakkoliv kulhajících – nedostatky v práci veřejnoprávní televize i rozhlasu nejspíš najdeme všichni.

Zajímavější ale je, že ke zpochybňování „velkých“ médií zpravidla dochází, když se vedou skutečné i propagandistické války nebo když se dostávají ke slovu populisté a extremisté. O „prolhaných médiích“ se poprvé hovořilo za první světové války, tento termín rádi používali Hitlerovi a Goebbelsovi nacisté, oživila jej nedávno německá Pegida, když si stěžovala, jak je informováno o islámu a protestech proti němu.

Také u nás se „prolhanost médií“ co chvíli skloňuje. Stačí si vzpomenout na Sládkovy republikány, Cibulkovy radikály nebo na nástup Andreje Babiše do politiky. Protože měl dojem, že o něm všichni lžou, pořídil si vlastní vlivné sdělovací prostředky. Na „prolhaná média“ tradičně míří i stoupenci Miloše Zemana.

Co se stane, když zpochybníte velká média, včetně veřejnoprávních? Lidé se budou víc orientovat na „nezávislé“ zdroje, zejména na internet. Přitom tam se propagandě šířené z různých světových stran daří nejlépe. V souvislosti s ozbrojeným konfliktem na východě Ukrajiny se rozmnožily zejména weby těžící z ruských informačních zdrojů. Proto se jistě najde dost těch, co Zemanovo tažení proti médiím veřejné služby ocení.

Zeman a média – to je nekonečný příběh. Prezident se do žurnalistů ostošest naváží, a oni kolem něj dál kouří jako můry okolo svítící lampy. Nedokáží se od prezidenta odtrhnout, ačkoli v našem ústavním systému fidlá jen druhé housle. Zeman o tom zájmu ví a přizpůsobuje se mu. Má dokonce soucit s krajskými redakcemi, a tak největší „špeky“ poslední dobou pronáší při svých výjezdech do regionů.

Když mu zkrátka schází politický protivník, boxuje Zeman s médii. Zapadá to do jeho koncepce prezidenta provokujícího a rozdělujícího společnost. Jejím prostřednictvím udržuje své věrné ve střehu – a oni se vždy ochotně sesypou na nositele odlišných názorů. Podobně fanaticky se chovají i Zemanovi skalní odpůrci, kteří si nevystačí s červenými kartami, ale potřebují ke štěstí i vajíčka.

Třeba se ale ještě novináři poučí. Mohou nad Zemanem vyhrát kontumačně – když se budou věnovat jen jeho skutečně důležitým jednáním a výrokům. Kdyby tomu tak bylo, divili bychom se, že už to jsou dva roky, co naše životy zpestřuje prezident Zeman. Přišli bychom o jeho prostořeké přípitky i o kolekci hradních vulgarismů. Víc prostoru by zbylo též pro analýzu oficiálních Zemanových počinů. Mohli bychom zkoumat konzistentnost prezidentových názorů i úroveň projevů u vskutku státně důležitých událostí.

Pomoci bychom si mohli postřehem Václava Klause: „Mračím se, že si nepíše projevy, že nepíše vůbec nic. Myslím, že za svého prezidentství nepublikoval snad jediný projev, jedinou knihu. Leckdo, i já jsem schopný promluvit spatra, ale většinou tím projev strašně trpí, je nestrukturovaný, dlouhý. Zeman je výborný a mimořádný řečník, ale myslím, že projev k 28. říjnu či projev novoroční si to nezaslouží; to jsou projevy závažné.“

A není všude plno Zemana jen proto, že ČSSD neexhibuje, klasická pravice je v kytkách a Babiš se s firmou ANOfert a rétorikou prosťáčka okoukal? Takže nejenom máme hlavu státu, která nám patří, ale i její chování je takové, o jaké si koledujeme.