Pokud si před krajskými volbami Martha Issová a Jiří Mádl nebo nějací jiní trapní frajeři opět vzpomenou, že by mohli nabádat mladé lidi, aby přemluvili dědka a bábu k hlasování ve prospěch pravice, možná se dovědí, že to nejde: stařečci přestali jezdit na návštěvu, protože díky vládním úsporným opatřením úplně zchudli a na plné vlakové jízdné prostě nemají. A stejně by z vděčnosti za snížení své životní úrovně volili komunisty, protože dík životním zkušenostem se jalovými řečmi opít nedají.

Ministr financí tentokrát skutečně trefil do černého. Zrušením slev na jízdné Českých drah vzal důchodcům malou výhodu, která jim usnadňovala přežívat trvalý nedostatek peněz. Vlakem jezdí hlavně k lékaři a na návštěvy k rodině. Budou-li muset k lékaři, nezbude jim než jet za plné jízdné, ale na cesty za dětmi a za vnoučaty jim nebude zbývat tak často jako dosud. Přijdou o jedno z mála potěšení, jež jim zpříjemňovalo stáří.

Prý tím stát ušetří asi pět milionů korun ročně. Je-li tato informace ČTK pravdivá, pak jde o opatření mimořádně hloupé. Ušetřená částka je v porovnání s objemem státního rozpočtu zanedbatelná a rozhodnutí je projevem tupého lpění na zásadě neposkytování skupinových výhod. Dopady zcela jistě rozladí početnou sociální skupinu s volebním právem a posílí její nostalgii po "starých dobrých časech" malých leč stálých sociálních jistotách totalitního režimu a sklon volit levici, paradoxně spíše komunisty než sociální demokraty. Připomíná mi to Werichův výrok, že "šetřit se musí, ať to stojí, co to stojí". Společenské účinky zanedbatelných úspor nezahladí ani další zběsilé plýtvání mnohem většími prostředky na volební kampaň.

Odnětí důchodcovských slev je přímo "laboratorním vzorkem" sociální necitlivosti vlády při rozhodování o úsporných opatřeních. Důchodci nebudou mít sice na vlak, protože stát musí šetřit, ale politici se budou nadále vozit v limuzínách s drahým provozem i tam, kam by došli pěšky nebo se snadno dostali veřejnou dopravou. Těch pár ušetřených drobných by se dalo hravě ušetřit na smazání luxusu, který požívají "otcové vlasti", a co by chybělo, by se dalo vybrat v parlamentních restauracích zarovnáním jejich ceníků na jinde obvyklou úroveň.

Tak je tomu v "laboratorním vzorku". Ve velkém prostoru společnosti se na jedné straně stále více rodin propadá pod hranici chudoby, na druhé straně se dovídáme o nemravně vysokých příjmech z "trafik" politiků v různých firmách, napojených na veřejné rozpočty. Víme o tom, že poměrně malá sociální skupina vládne obrovskými majetky, které svými rozměry přesahují možnosti vlastníků vytvořit je poctivou prací a zaplatit poctivými penězi. A posloucháme blábolení politiků o potírání korupce, klientelismu a hospodářské kriminality, kterému se mnozí smějí, jsouce i s nelegálně nabytým majetkem spolehlivě za vodou.

Sociálně slabé vrstvy mají velmi malý vliv na hospodářská rozhodnutí orgánů veřejné moci, takže i jejich podíl na odpovědnosti za mrhání státními prostředky by měl být nepatrný. Ale stát nemilosrdně ořezává jejich příjmy a zvyšuje jim životní náklady, spoléhaje se na jejich trpnost a bezbrannost. Naproti tomu ti, kteří zavedli zemi do bláta, a popřípadě osobně dlouhodobě parazitovali na veřejných rozpočtech, škrty téměř nepocítí. Rozvírají se nůžky mezi chudobou a bohatstvím. To je trvalý zdroj nespokojenosti obyvatelstva, jenž může jednou vybuchnout.

I bohatší země uvažují o mimořádném zdanění bohatství, ať již zavedením progresivního zdanění příjmů jednotlivců i právnických osob nebo v návaznosti na majetková přiznání. U nás je odmítáme jako trestání úspěchu. Byla by to správná námitka, pokud uznáváme hromadění peněz jako jediný znak úspěchu, bez ohledu na to, jak byly nabyty, a pomíjíme-li nemravnost porušení závislosti výše příjmu na společenské prospěšnosti výkonů příjemce. Pro snazší srozumitelnost myšlenky kladu otázku, zda odpovídá dobrým mravům např. poměr mezi milionovými příjmy Aleše Hušáka a přivedením Sazky ke krachu, a zda je krach Sazky oním úspěchem, jenž ospravedlňuje vysoký příjem, či zda jim odpovídají statisícové příjmy politiků, sedících ve statutárních orgánech podniků (zveřejněné primátorem Bohuslavem Svobodou), vlastněných hlavním městem, a desítkami i stovkami milionů, proplýtvanými skoro ve všech z nich.

Nečasova vláda má smůlu, že přišla k moci v nešťastné době ekonomických potíží, na jejichž vzniku se bezprostředně nepodílela, a které mají ostatně z velké části původ v zahraničí. Nemá jinou možnost, než zavádět úsporná opatření. Nechápu však, proč sociální necitlivostí při jejich uplatnění vehementně podporuje levicové nálady ve společnosti. Kvůli tupému lpění na pravicových zásadách spěje pravice k politické sebevraždě.

Pro veřejnost je původcem všech škrtů Miroslav Kalousek, představitel TOP 09. Veřejnost ale současně správně vnímá "vedoucí úlohu" státostrany ODS a tvář Petra Nečase v roli "milovaného vůdce". Obávám se proto, že za sociálně necitlivé kousky Miroslava Kalouska zaplatí v budoucnu ODS více než TOP 09.