Ministerský předseda na čas zahnal rozpaky z přístupu naší země k předsednictví Evropské unie a na pozadí energetické krize předvedl špičkovou ukázku kyvadlové diplomacie. Ať už nadáním, nebo náhodou, Topolánek zabodoval nejen v Kyjevě, ale i v Moskvě. Domácí voliči si toho nemohou nevšimnout.

Další úspěch Topolánek zaznamenal ochotou Jiřího Čunka opustit ministerský post. Rekonstrukce kabinetu je opožděná a nedůsledná, nicméně premiér dokázal vypudit nejslabší článek a přitom udržet sobě blízkého ministra financí Kalouska.

Viděno optikou médií, podzimní volební výprask a neslaný nemastný kongres Občanské demokratické strany překryly události aktuální, leckdy i vážnější. Sociální demokracii se naopak nepodařilo sdělovací prostředky přesvědčit o oprávnění spojovat otázku české armádní mise v Afghánistánu se zrušením poplatků ve zdravotnictví. Jak by také mohlo. Vždyť podobné míchání jablek s hruškami zastiňuje podstatu obou témat. Nesmyslnost pseudoregulačních prvků při čerpání veřejné služby na straně jedné a bezperspektivnost, ba nezodpovědnost laxního nakládání s životy českých vojáků v kmenově a nábožensky složitém teritoriu producentů narkotik na straně druhé.

Když se člověk zamyslí nad vážností námětů, jež mají politici k řešení, musí v aféře sociálnědemokratického senátora a vicehejtmana královehradeckého kraje Vladimíra Drymla vidět jen směšnou lapálii. Právě ona však může nejvydatněji podkopat současnou popularitu ČSSD.

Kdo sledoval pana Drymla 11.1. v televizních Otázkách Václava Moravce, měl na vybranou jen dvě reakce: záchvaty smíchu či návaly studu. Vladimír Dryml jakoby vypadl z dávných laciných scének komické dvojice Šimek – Krampol. Neustále se obracel k „váženým divákům“, soustředěně hleděl do kamery (co na tom, že nesprávné) a používal funkcionářskou češtinu říznutou pražským dialektem. Jedním slovem – gumák, kterému loňská francouzská parodie na Sarkozyho s Klausem nesahá ani po kotníky.

Muž, jenž se již dříve označil za modlu, obětního beránka či dokonce následovníka Milady Horákové, z obrazovky konstatoval, že neshledává střet zájmů, když je vicehejtmanem pro zdravotnictví a zároveň ředitelem nemocnice, která chce být koupena krajem. Na schůzce s domnělým expolicistou, kterou nahrála Mladá fronta Dnes, si prý jenom ověřoval určitou informaci na stranickou kolegyni, šéfku krajské organizace ČSSD Hanu Orgoníkovou, s níž – dodejme - co chvíli vede nějakou bitvu: tu o podobu krajské koalice, tu o místo hejtmana, tu o vrchlabskou nemocnici… . Prý jí dokonce chtěl pomoci. Stejně by se zachoval i dnes, na svém počínaní totiž nevidí nic špatného. Doslova uvedl: „Já si velmi rád ověřuji, s kým spolupracuji, a z byznysu jsem zvyklý na určité reference.“

Dryml sám prý nijak nepochybil. Za celou kauzou vidí spiknutí proti své osobě. Opět citujme: „Tady jasně vidíte, že někdo chce se mě za každou cenu zbavit. Jsou to jisté lobbistické skupiny, které jsou možná napojeny na některé politiky. Moje otázka zní? Kdo to všechno platí, za jakým účelem to je? Co to je za ty lobbistické skupiny? Je to z Německa? Proto jsem vyzval tajné služby, aby se podívaly po celé té věci.“ Tolik Vladimír Dryml.

Vedle bůhvíjakých pokynů tajným službám se v posledních dnech musel věnovat také výzvám spolustraníků, aby opustil své funkce. Těm vadí nejen Drymlovo slídilství a mediální neobratnost, ale také výroky zaznamenané skrytým mikrofonem. V nich na adresu veřejných peněz říká: „Když už si z toho někdo něco bere, tak tam musí zůstat ta většina pro ty lidi, pro ty občany. To jsou ideály, ale tak to je. Já neříkám, že naše zákony jsou ideální, že za každých okolností mají být dodržovány, ale mělo by to všechno směřovat k tomu, aby to bylo v zájmu tohoto státu.“ Takto si sebevědomý Dryml pustil pusu na špacír při první schůzce s cizím člověkem. Copak asi tak říká v přísném soukromí, mezi nejbližšími?

Špičky sociální demokracie poukazují na to, že srovnávat Drymlův prohřešek s případem exposlance za ODS Jana Moravy je nekorektní. Skutečnost je taková, že Dryml jednal na vlastní pěst, na rozdíl od Moravy s nikým své aktivity nekonzultoval a směřoval jen pouze do vlastních řad. Přesto jisté paralely mezi oběma českými Bondy existují. A hlavně: Dryml zpětně dokládá, že se z ničeho nepoučil, že si neuvědomuje svoji hrubou politickou chybu ani špatné světlo, které vrhl na celou ČSSD.

Zkrátka a dobře – Dryml už měl dávno být mimo královehradeckou krajskou radu, mimo senátorský klub sociální demokracie a mimo stranu samotnou. Tedy aspoň pokud existuje vůle ČSSD minimalizovat škody všehoschopným Drymlem napáchané.

Zaslechl jsem již mezi pražskými intelektuály podezření, že Lidový dům zlomil hůl nad někdejší snahou přitáhnout takzvané středové voliče. Argumentovali nejen radikální levicovou politikou, ale i upozaděním projektu modernizace sociální demokracie. Dokonce byl opuštěn i jeden z mála záchytných modernizačních bodů – přímá volba předsedy ČSSD. Zato scénu opanoval nevyzpytatelný šibal Dryml.

Dokud se sociální demokracie nepostaví zpátky na nohy a nepřevezme ztracenou iniciativu, zbude jí jen sázka na atraktivní programové priority a na vratkost Topolánkovy vlády, která se i přes oznámené personální změny bude dál potácet od desíti k pěti. To by však vzhledem k dynamice politického dění mohlo být povážlivě málo. Uchazeč o příští volební vítězství musí být schopen efektivní komunikace napříč společenskými, voličskými, ale i mediálními vrstvami.

Ve zkrácené podobě vysíláno 16.1.2009 na ČRo6