Svěřil se mi nedávno kolega, který zasedá v jakési resortní hodnotící komisi, že mu přišel dopis z ministerstva práce a sociálních věcí. V záhlaví stálo "odborník". Kolegu to potěšilo, byť na podobné titulování zvyklý není. Musel jsem mu vysvětit, že doba se mění.

Česká republika propadla kultu odbornictví. Babišovu hnutí ANO málem pomohl vyhrát volby, výrazně píchl i Okamurovu Úsvitu. Expertní a manažerský styl vládnutí vzývají četné občanské iniciativy, ať už iniciované byznysmeny typu Karla Janečka, nebo vyvstávající zezdola, jako tomu je u Holešovské výzvy.

Vládou odborníků je nazýván i tým, který pod vedením Jiřího Rusnoka v létě usedl ve Strakově akademii. Jedná se o vládu bez mandátu od voličů i bez důvěry Sněmovny, čili bez elementární legitimity. Opírá se jen o podporu prezidenta republiky. Tím víc se tváří jako sestava nepolitická, spojená špičkovou kvalifikací svých členů.

Bohužel to tak ale vždy a u všech ministrů nevypadá. Občas naopak působí dojmem zahradničících kozlů. Neklid je cítit z resortů dopravy, vnitra či kultury. Silný hráč nesedí ani na ministerstvu financí. Způsobilost dalších, například ministrů zemědělství nebo pro místní rozvoj, se spíš odvíjí od příslušnosti k vlivovým skupinám, jež se v daném odvětví pohybují.

Nebylo by divu, kdyby příští generace při ohlédnutí zpátky hovořily o Rusnokově partě jako o vládě personálních čistek a lobbistických tlaků. Pro nás již ale dnes může být nejsilnějším argumentem pro vládnutí s politickým krytím. Autoritou disponuje jen kabinet se zázemím v politických stranách a kontrolovaný Sněmovnou.

Tím spíš zaráží, jak má do vzniku toho nového tendenci zasahovat prezident Miloš Zeman. Jako by mu nestačila zkušenost s Rusnokovým kabinetem, s nímž už se i on v lecčems rozchází. Zeman ostatně sám s chutí hovoří a píše o své špatné personální politice. V této oblasti zkrátka není dobrým rádcem. Přesto podle zpráv prosakujících do médií prosazuje přinejmenším jednoho svého blízkého spolupracovníka do ministerského křesla. Za šéfa diplomacie by prý rád viděl ředitele zahraničního odboru prezidentské kanceláře Hynka Kmoníčka. Jeho jméno už bylo v této souvislosti zmiňováno před volbami, což zřejmě není náhoda. Kmoníček je vzdělaný muž, zkušený diplomat, řadový člen ČSSD. Komunikovat by jistě dokázal s premiérem Bohuslavem Sobotkou i jeho pravou rukou Lubomírem Zaorálkem. Přesto jsou úvahy o Kmoníčkově vládním angažmá nepatřičné – už jen kvůli parlamentní formě zdejší vlády. Když zasahují do obsazení ministerstva zahraničí prezidenti USA, Ruska, Francie či Polska, dá se to vysvětlit. U České republiky nikoliv.

Ústava Zemanovi ani neumožňuje stanovovat kvalifikační kritéria pro ministry. Zamíří-li na obranu bývalý ministr a diplomat Martin Stropnický, bude to muset skousnout. Když se prezidentovi nelíbí tento zvažovaný český ministr, co by pak asi řekl na obsazování klíčových resortů v Rakousku a Německu. U sousedů na jihu byl za ministra zahraničí čerstvě vybrán sedmadvacetiletý student práv. U sousedů na západě se ministryní obrany stává lékařka bez ostruh v armádě. U obou můžeme skloňovat pouze politickou zkušenost a podporu koaličních špiček. Není nejmenší důvod postupovat u nás jinak.

Odborníky naše země potřebuje. Měly by jich být – mimo jiné zásluhou služebního zákona – plná celá ministerstva. Ve vládě by ale měli sedět politici. Opačný stav, kdy jsou do vlády tlačeni domnělí experti a resorty přetékají partajními nominanty, je nepovedenou českou cestou, na níž bychom měli rychle zapomenout.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus