Nu, sám bych řekl, že na téma letošního volebního marathonu v zemích českých bylo už napsáno dost, ba mnohem víc než dost, a že je tudíž každý další komentář zbytečným mlácením dostatečně vymlácené slámy. Se zpožděním mě však napadá, že přece jen zůstaly za okrajem mediálního zájmu některé pozoruhodné úkazy, jež by si zasloužily hlubšího rozboru. I pokusím se následujícími řádky tuto mezeru doplnit.

Už parlamentní volby letošního května řádně načechraly ulehlé bahénko českého politického rybníka. Kdo by měl sklon k ráznějšímu vyjadřování, mohl by mluvit o revoluci a příliš vedle by nestřelil: po dvou mátožných desítiletích se český volič vzepjal k výkonu, v jaký jsem, přiznám se, už dávno přestal věřit. Že by ale ve veřejnosti došlo k radikálnímu příklonu k pravicovosti, jak se mnozí komentátoři toho dění těšili a už-už pro stranu oranžové růže věnec s černými stuhami objednávali, to zase ne. Uplynly čtyři měsíce, a vida, oranžová řůže znovu rozkvétá bývalým jasem, z čehož se někteří radují, jiní rukama lomí.… nu, netřeba si nad příčinou toho jevu dlouho lámat hlavu. Jarní volby nebyly ani mobilizací proti levicovosti, ani proti jeho nositelce, straně sociálně demokratické, nýbrž prostě jen proti panu Paroubkovi. Když tento démon české politiky zalezl s poraněným sykotem do škvíry dějin (nevsázel bych se, že v ní zůstane nastálo), stará rovnováha se obnovila. Jest český lid – jako ostatně i jiné lidy – trvale a téměř rovnoměrně rozdělen na část pravicovou (dej mi pokoj, státe, já se o sebe postarám sám) a levicovou (státe, starej se), snad s nevelkým přesahem levicovosti. A musela by přikvačit na zemi českou sakra jinačí pohroma než nějaký pan Paroubek, aby se sklon mírné většiny k blažené zajištěnosti pod peroutkami pečovatelského státu posunul směrem k větší zodpovědnosti za vlastní existenci.

Zato se podzimní volby staly velmi výmluvným hlasováním proti pýše a zvůli partají. Na jaře si český občan po dvacet let trvající otrávené letargii poprvé ochutnal svou moc; když pak nadešla další příležitost, nezkoumal už, představuje-li tato partaj menší a tamta zase větší zlo, nýbrž je výraznou většinou zavrhl všechny. Nemohl jsem uvěřit zraku svému, zíraje v novinách na graf, znázorňující početní zastoupení hlasů odevzdaných pro tu kterou partaj či voličské sdružení: tady nevelký sloupek v barvě modré, tady o malounko vyšší sloupek v barvě oranžové, nižší sloupečky fialové, bleděmodré i jiné… a vedle nich sloup jako hrom, všechny ostatní o dvě hlavy převyšující, zahrnující v sobě hlasy odevzdané v prospěch nejrůznějších Hnutí, Iniciativ, Nezávislých, Občanů pro to, Občanů proti onomu, Za Lhotu půvabnější i četných dalších, co si jich naštvaní občané navymýšleli v náhradu za zdiskreditované partaje. Ono, pravda, nelze předpovědět, jakou díru do světa všechny tyhle spolky udělají, ani jestli jejich neposkvrněné roucho velice rychle nezflekatí korupčními móresy, jen co se zvoleným reprezentantům seběhnou v prstech nitky k výnosným kšeftíkům. Nechvalme dne před večerem a politika před funusem. Přesto. Jestli v říjnových volbách obdržela nářez ta či ona partaj, je zajímavé až na druhém místě. Podstatnější a dosud nebývalá je skutečnost, že obdržel nářez partajní systém jakožto takový. Poprvé v dějinách – nejen českých – nezaškrtl většinový občánek ve volební listině jméno některé z vnucujících se stran v blahé důvěře, že partajní pánové už jistě sami povedou veřejné záležitosti k prospěchu obce a státu, nýbrž jako rozinky z koláče vyždíbal jména kandidátů buď již osvědčených a bezúhonných, nebo aspoň skýtajících jakous takous naději, že zase nepokradou jako straky. To něco znamená. Pokusme se odhadnout co.

Přesáhly, kdož ví, podzimní volby svůj úzce lokální a časový význam? Otevřely ventil, jímž bude tak či onak, dřív nebo později, unikat táž pára i mimo hranice zemí Koruny české? Zatím bych nemířil tak daleko. Nicméně už dnes nelze přehlédnout, že zastupitelská, partajemi dominovaná demokracie má své lepší časy za sebou. Setrvale klesající volební účasti, rychle odtávající členské základny, partaje lišící se od sebe předvolebním hartusením, ve skutcích všah k nerozeznání, o trochu vzrušení se starají už jen miniaturní extremistické sekty se svými bláznivými programy… nesvědčí-li to vše o úpadku, tedy přinejmenším o stagnaci ideje demokratické v její nepřímé, zastupitelské formě. A to nejen v zemích východně od Labe a Šumavy, kde by se řečený jev dal připsat na vrub zklamání z průběhu dvaceti sametových let. Ne, v tom příčina nevězí; jsem občanem jednoho ze států západní Evropy a potvrzuji, že ani ony nejsou ušetřeny této epidemie. Spíš… dávno přestala být politika soutěží myšlenek, zde třídní boj a likvidace buržujů, tam víra v Boha a hodnoty měšťanské společnosti, vyvanuly pokrokové vize, nikoho už ani nenapadne hlásat nějaké zářné zítřky a spravedlivější světy nebo v ně dokonce věřit, co zbývá, je nudné přesouvání nikdy nedostačujících daňových příjmů z hromádky na hromádku a nouzové zalepování věčně děravých rozpočtů, to vše za pokřiku opozice, že ona by hromádkovala a zalepovala líp … tím věru nikoho ze židle nenadzvedneš. A uzavřená kasta demokratů z povolání, kteří i když třeba nekradou jako straky – na západ od hvozdů šumavských je takové počínání zatím výjimečné – jinak než takto vládnout nedovedou a ani nechtějí. Naskytne-li se problém třeba i hrozivý, řešení vyžadující a v obecném lidu rozruch působící, dělají, jako by nebyl; nemohouce už tak dál dělat, nasadí mu psí hlavu populismu. Zaškrtněme si v novinách všude slovo „populismus“ a získáme přehled problémů po řešní volajících, avšak z povýšené pohodlnosti neřešených. Což je ale téma, vyžadující si separátního rozboru, nu, slibuji, že se k němu brzy a s velkou chutí vrátím.

Je zásluhou podzimních voleb, že do této zatuchlé louže hodily aspoň malý kamínek. Nečekám ovšem, že se teď ze všech koutů Evropy začne ozývat – koukněme se na ty Čechy, pojďme, budeme to dělat jako oni! Je ale možné a snad dokonce pravděpodobné, že stejné či podobné podmínky povedou k stejným či podobným reakcím. Že jak čas půjde a znechucení partajní politikou poroste, bude i jinde přibývat křížkování a nedůvěryhodných postav z volebních listin vyhazování; a kde zklamání starými, zlenivělými partajemi přeroste snesitelnou mez, vyraší ze zanedbané půdy ona Sdružení, Hnutí a Nezávislé iniciativy, jak o nich byla řeč výše. Ostatně, něco takového se už začíná dít, i když ve specifických podmínkách každé evropské země. Zemí českých, majících také své specifické podmínky, se to dění týká leda nepřímo; přesto bych chtěl ze své pozice přeshraničního pozorovatele vzkázat domácímu publiku tuto poznámku:

Jste částí vnějšího světa, milí Čechové, i když vám to tak třeba nepřipadá; a udělali jste do něj větší díru, než si sami myslíte. Neboť to, čím jste vyvrátili z pantů – nebo aspoň něco takového naznačili – starý, zkorumpovaný systém, je pěkný kus přímé demokracie, jejíž med vám mnozí kolem nosu mazali, avšak uskutečnění se bojí víc než ďábel otčenáše. Neboť přímá demokracie, toť partajemi neprofiltrovaný občanův vliv na věci veřejné (psáno s malým v); a kde přibývá občanského vlivu, ubývá z téže příčiny vlivu papalášského. Nepochybuji tudíž, že ti, jimž jste zamíchali polívkou, nasadí všechny páky - a že jich mají - aby vrátili českou politiku zpátky k pohodlnému, nemilá překvapení vylučujícímu systému: tady máš volební lejstro, tak, milý občánku, tady, koukej, jedna partaj, druhá partaj, třetí partaj, pěkně si mezi nimi vyber a dál se už nestarej, my se postaráme sami. Už jsem dokonce nějaké úvahy o mrzkosti kouskování voličských hlasů a výbornosti čistě partajních listin četl, a touha po ničím nerušeném samovládí z nich jen tak odkapávala. Nemýlím se asi, předpovím-li, že jich bude přibývat, a ultimativnějších. Čtěte je bedlivě, lidé, a vštipte si do dobré paměti jména pánů, kteří budou říkat – ach, pořád nějaké komplikace, naše vyspělá demokracie nepotřebuje žádné křížkování, žádné občanské iniciativy a jiné takové nesmysly, máme přece svůj osvědčený zastupitelský systém… Budou to ti, kteří jako vepř drbání potřebují v nejbližších volbách povyházet nejen z volebních listin, nýbrž z veškeré politiky a vlivu na věci veřejné vůbec. První krok byl učiněn, ale cesta je ještě dlouhá, a za každým křovíčkem číhají ti, kteří by ji rádi svedli zpátky do zateplené bažiny, v níž se tak dobře vyznají. Nepřipusťte to. Vinice Páně krásně vzkvetla, ale kozlové se blíží, aby ji zdupali… kdopak to napsal… už vám ani nevím.Jako by ale měl brýle do dnešních dnů země české, a nejspíš i do nastávajících.

Hannover, 4. listopadu 2010