V zemích na východ od Německa a na západ od Ruska působí podle časopisu Forbes třicet dolarových miliardářů, z toho osm českých občanů. V první desítce jsou čtyři Kazaši, jeden Ukrajinec, jeden Gruzínec a čtyři Češi. Není třeba hodnotit svět podle metodiky Forbesu, přesto byl žebříček aktuální, když vůbec nejbohatší Východoevropan Petr Kellner zahynul při leteckém neštěstí.

Divák, posluchač i čtenář pak mohli celý týden sledovat nepřetržitý proud zpráv o tom, co všechno nejbohatší Čech dokázal a co v něm Česká republika ztrácí. Dosud se však čeká na hlubší úvahu, co vlastně pro jednu středně velkou zemi tak velký boháč znamenal.

Nejdál se dostal Petr Honzejk v Hospodářských novinách, který upozornil, jak velký vliv má Kellnerova společnost PPF na státní infrastrukturu. Proto je pro život běžného občana důležitější než vláda a parlament dohromady. Kdo převezme řízení PPF, by nás tedy mělo zajímat víc, než kdo vyhraje podzimní volby.

Novinářská nadsázka odráží jeden z rozměrů současné veřejné diskuse. Moc v České republice nemají pouze zvolení politici, ale také bohatí lidé. Ti jsou možná ještě mocnější, protože v případě potřeby dokážou politiky ovlivnit, aby šli jejich zájmům na ruku.

Tento dojem, že dění v zemi určuje pár nikým nevolených mocných lidí, sdílí většina postkomunistických zemí. Po pádu komunismu se přerozděloval majetek a z proudu privatizací se vynořili lidé tak bohatí, že si to předtím nikdo nedokázal představit.

Říkalo se jim po ruském vzoru oligarchové, myslelo se tím ovšem, že v privatizaci uspěli díky dobrým kontaktům na politiky. Také nadále bohatli při veřejných zakázkách a při podnikání v odvětvích, která stát dotuje nebo reguluje.

Každá země si vytvořila svou vlastní oligarchickou kulturu. Na jedné straně stojí Polsko, kde stát největší podniky v energetice, chemii a bankovnictví neprivatizoval, proto také není na svých boháčích závislý. Naopak v Gruzii vládne jako osvícený monarcha obchodník s ropou Bidzina Ivanišvili, jehož majetek dosahuje třetiny gruzínského HDP.

Čech může těžko popřít, že také u nás se jeden z oligarchů stal premiérem a že ti nejbohatší mají pod kontrolou většinu médií. Petr Kellner byl ze všech nejúspěšnější a tedy nejdravější. Není však pochyb, že chtěl být víc než východním oligarchou a že chtěl získat stejně důstojnou pozici, jakou má třeba v Dánsku rodina Kristiansenů, výrobců stavebnice Lego. Nakonec pravnučka zakladatele Lega dosáhla ještě větších úspěchů v jezdeckém sportu než dcera Petra Kellnera.

K tomu je však třeba, aby stejně jako v případě Lega přežila PPF svého zakladatele, a přitom se odřízla od tradičně úzkých kontaktů se státem. Pokud to dokáže, pak půjde o opravdu důležitou událost.

Autor je reportér serveru Seznam Zprávy