Volební billboardová kampaň se rozjela na plné obrátky a při projíždění Českem si všímám masivní kampaně ČSSD. Mimo jiné volební lídři ČSSD včele s Lubomírem Zaorálkem vedou „válku s levnou prací“.

S cenou práce je to jako se vším. Pokud máte štěstí a narazíte na fachmana, který vám provede kvalitní práci za odpovídající cenu, máte vyhráno. A může jít o opravu fasády, stavbu pergoly, upevnění krytiny na dřevník nebo o záchranu dat z poškozeného disku počítače. S prací se to má tak, že za dobrou, tj. kvalitní práci si každý z nás rád připlatí, protože ho zbavuje potenciálních patálií s reklamacemi a nedodělky.

Vyhlašovat ale obecně „válku levné práci“ je nesmysl velkého rozsahu. Protože i dobře odvedená „levná“ práce, která není tak náročná, ale přesto vyžaduje znalosti a dovednost, je v naprostém pořádku. A nyní přicházejí lídři ČSSD s tím, že ona takzvaně „levná“ práce nemá být až tak levná, ale že si máme na tuto práci připlatit z „moci úřední“. I to přeci dobře známe z poplatků za převod auta, za vystavení občanského průkazu či cestovního pasu. ČSSD by prostě strašně ráda nařídila všem podnikatelům a firmám z moci úřední, tj. vládní, že hodina jednoduché práce prostě bude stát například 150 Kč a basta. Právě o tom a jenom o tom je snaha vládnoucí ČSSD z minimální mzdy udělat de facto průměrnou mzdu. Právě o tom a jenom o tom je plošné zvyšování mezd ve státní správě. Politici, vyhlašující válku levné práci, počítají s tím, že i firmy a podnikatelé budou muset zvýšit mzdy tak, aby si udržely své zaměstnance a ti jim neutekli do státního sektoru.

Zvyšování mezd ve výrobním sektoru však má svá neúprosná pravidla: Ostatně i ve státním sektoru tato pravidla přeneseně platí, ale levicové vlády si hlasy státních úředníků chtějí koupit za zvyšování platů a mezd bez ohledu na to, že státní rozpočet skončí v mínusu. Když podnikatel nebo firma „přepískne“ platy, jeho hospodaření také skončí v mínusu, ale na rozdíl od státu mu nikdo levné peníze na sanaci dluhu nedá.

Právě firmy a podnikatelé nyní varují před tím, že si tak rychlé zvyšování mezd jako ve státním sektoru nemohou dovolit, protože jim produktivita práce neroste desetiprocentním či patnáctiprocentním tempem. Zvyšují platy také, ale s rizikem, že budou muset v důsledku vyšších mezd omezit náklady na investice, což opět zbrzdí růst produktivity práce.

I volební agitace je svým druhem práce. Musí se vymyslet hesla, grafika, zaplatit reklamní plochy. Právě ČSSD však podle mého soudu velmi billboardovou kampaň podcenila a vsadila na hesla, která v této chvíli v Česku vůbec nerezonují. Koho zajímají poplatky ve zdravotnictví, jaký význam má slib „důstojného stáří“, když se na mne z billboardu culí třicátník Petr Dolínek? Právě ten bude mít, až bude mít tolik roků co já, docela velké potíže s důchodem, pokud se nebude živit politikou, což pevně doufám nebude.

Od roku 2007, což byl poslední předkrizový rok, do roku 2015 vzrostla reálná mzda v Česku asi o 7 %, přičemž nominální výše mzdy vzrostla v tomto období asi o 26 %. Jinými slovy, plných 19 % (!!!) si v tomto období z mezd ukrojila inflace - a to se ještě dělo v období, kdy inflace rostla pomalu. Nyní sice vláda přidává jak zběsilá, ale současně s tím se rychlost inflace přiblížila 2 % a je zřejmé, že rostou i ceny nájmů bytů i ceny novostaveb. Je proto velmi pravděpodobné, že z avizovaného zvýšení 10 % pro zaměstnance státu z toho bude za rok reálně možná jedno či dvě procenta.

Pokud se hovoří o Česku jako o otevřené ekonomice závislé na exportu svých výrobků, je cena práce významným prvkem konkurenceschopnosti. Připravovat se o jistý druh komparativní výhody a pošilhávat po německých mzdách je sice možné, ale umělé zvyšování ceny práce by se mohlo stát kontraproduktivní, pokud by bylo enormně vysoké zvyšování mezd promítnuto do cen našich výrobků.

V souvislosti s agitací ČSSD mě však napadá ještě jedno známé heslo - práce kvapná, málo platná. Zdá se, že nízké volební preference vedly k tomu, že stratégové volební kampaně dostali od nového volebního triumvirátu Zaorálek - Chovanec - Sobotka za úkol rychle vymyslet něco, co upoutá. To se podařilo, ale alespoň v mém případě mohu jako „reálný důchodce“ konstatovat, že „důstojné stáří“ podle receptu Petra Dolínka si rozhodně nepřeju.