Konec dobrý všechno dobré? Říká se to. Okamžik, kdy bude mít Česká republika legitimní vládu s mandátem, je na dohled. Jenže tím příběh nekončí. Koalici ČSSD, ANO a KDU-ČSL čeká vládnutí, které teprve nejlépe prověří její soudržnost a věrohodnost zúčastněných stran. Již dnes nám na sebe ale ledacos prozradily.

Subjektem, který posledním týdnům dominoval, se stalo hnutí ANO. Nejenže překvapilo volebním stříbrem, ale v aktuálních průzkumech již sociální demokracii poráží. Andrej Babiš umí licitovat s prezidentem – o sobě, svých kolezích i koaličních spojencích. Stejně tak má ale vliv na Lidový dům.

Náhlé vzpomenutí si ČSSD, že ministerstvo zemědělství není jen prioritou lidovců, ale i oranžových, není jen dáno tlakem Agrární komory, která se bojí změn ve spravování resortu, a členské základny, jež je ze značné části apriori podezřívavá k lidovcům. Na mnohém zapracoval i Babiš, kterému se ze všech nejméně líbí představa, že by se většího zastání měli dočkat drobní a středně velcí zemědělci. A tak se rozjela hra, do níž byly vtaženy i populární církevní restituce. KDU-ČSL by je prý mohla v čele zemědělství usnadňovat či popohánět. Copak v čele ministerstva kultury ne?

Ukázalo se, že nejvážnější konfliktní linie vede mezi ANO a KDU-ČSL. Nové, ideově neukotvené hnutí s obrovskými ambicemi versus malá tradiční strana, která někdejší ohebnost vyměnila za paličatost. Jedno mají oba subjekty společné: jejich lídři se ve vysoké politice dosud neorientují. Babiš do ní vnáší tvrdé návyky ze světa byznysu. V ostatním sklouzává k prvoplánovitému politikaření, jež v kampani tolik odsuzoval.

Lidovci se zase předvedli jako váhaví střelci. Do vlády, nebo do opozice? Tři prioritní resorty, nebo jen jeden (zemědělství)? Pavel Bělobrádek, který se dlouho rozmýšlel, zda být místopředsedou Sněmovny, nebo členem vlády, navíc na deset dní uprostřed žhavé fáze jednání odcestoval na stáž do USA.

Úvaha šéfů KDU-ČSL má svoji logiku. Coby nováčci, kteří nestáli po boku Josefa Luxe v jeho hvězdné éře, by nejprve rádi získávali parlamentní a až pak exekutivní ostruhy. Jenže voliči rozdali karty tak, že se od lidovců očekává vstup do děje v přední linii. Bělobrádek věděl, že má hrát vysokou hru, ale pravidla se učil za běhu.

ČSSD se zatím ukázala jako partner stabilní a Bohuslav Sobotka coby náčelník rozvážný. Nejspíš umí i bouchnout do stolu. Ovšem spor o zemědělství ukázal, že ne vždy ve správný okamžik. Dříve nebo později bude pro sociální demokracii největším rizikem hnutí ANO. Lidovci by naopak mohli sehrát úlohu relativně spolehlivého parťáka. K tomu jsou ale zapotřebí dobré vztahy od samotného startu.

První bouřky pominuly. Než přijdou další, měly by pracovat koaliční strany na svém stmelení. Opozice je zatím příliš neohrožuje. Okamurův Úsvit přímé demokracie se nerafinovaně nabízí jako vládní náhradník, docela vstřícní jsou i komunisté. ODS a TOP 09 se teprve hledají. Občanští demokraté chystají kongres. Pokud se na něm ujme vesla intelektuál Petr Fiala, může to výrazně poznamenat styl a profil ODS. Topka si sice víceméně potvrdila staronové vedení, ale žádné zvláštní poselství ze svého prosincového sněmu nevyslala.

Stěžejním soupeřem tak pro koalici může být prezident Miloš Zeman se svými představami programovými i personálními. Dokáže ve vztahu k němu táhnout koalice za jeden provaz, nebo budeme svědky úskoků?

Odhadnout, jestli má sestava ČSSD, ANO a KDU-ČSL nějakou naději přežít do konce volebního období, bude snazší, až vláda sestaví své obvyklé prohlášení, zabydlí se ve Strakovce a Sněmovna jí dá svoji důvěru.