V rozhovoru pro Lidové noviny (25. 2. 2006) toho na sebe zpovídaný předseda Strany zelených (SZ) Martin Bursík i zpovídající Renata Kalenská prozradili víc, než asi zamýšleli.

Ta tam je nekompromisní, zdravě přidrzlá, "zuřívá" reportérka, před kterou si žádný politik není jistý. V případě Bursíka se Kalenská stává spíše spoluhráčkou, jakousi nahrávačkou. Pomáhá vytvářet obraz přicházejícího pana Pozitivního. Kdyby to nebylo k pláči, bylo by to k smíchu, jak se opět opakuje historie a část veřejnosti naivně věří, že konečně již přicházejí ti slušní, poctiví, nezkorumpovatelní, dokonalí. Takoví, kterým vůbec nejde o moc a o funkce usilují pouze z čirého lidumilství. Že se na tom bude podílet i Kalenská, je překvapením. A nebo že by to vlastně překvapení ani nebylo?

Pokud ovšem nad výsledným optimistickým textem nezapomeneme na zdravou skepsi, zjistíme, že z Bursíkových odpovědí dýchá na člověka toužícího po skutečné politické změně spíše smutek. Nenecháme-li se totiž zmást mlhou Bursíkovy dílem vrozené, dílem hrané mírnosti, k nemilému překvapení se vyjeví spíše jakási soft-verze Paroubka. Zelení zatím zabodovali ve dvou průzkumech, ale sebevědomí jim paroubkovsky narostlo, jako už by byli v parlamentu a ještě k tomu málem jako vítězové. Bursík týden poté, co Zelení v průzkumech prolomili pětiprocentní hranici, už vykládá o procentech deseti. Skeptik si pomyslí, jen abyste nakonec neshodili i tu pětiprocentní laťku.

Nikoli nepodobný Paroubkovi je Bursík i tehdy, když hovoří o politických konkurentech, zvláště ODS. Forma je sice jiná, ale obsah víceméně stejný. Nikdo z politiků ODS nikdy ani slovem neustoupil od Modré šance, žádný nikdy nezpochybnil rovnou daň coby alfu a omegu programu občanských demokratů, přesto Bursík - stejně jako Paroubek - mudruje, že vlastně ani neví, jestli obé ještě platí.

Rovnou daň pro jistotu Bursík zatracuje rovnou, opět stejně jako Paroubek. Bursík ovšem ze svých výšin poblouznění propagátora ekologické daňové reformy. Čtenář by už málem podléhal iluzi, že Zelení již ty volby vyhráli a jsou nejdůležitějším hráčem na hřišti. Stejně nesmyslně jako Paroubek také atakuje školné. Je to zajímavé, politik, který tak moc usiluje o to, aby budil zdání, že nosí oblek standardního evropského střihu, hledí kamsi na Východ a jde proti celosvětovému trendu i zdravému rozumu. A zřejmě ani nepostřehl, že ani občanští demokraté nehovoří o školném, nýbrž o finanční spoluúčasti a že to není to samé. Stejně jako Paroubek tak i Bursík vlastně nejvíce nikoli chrání, nýbrž poškozuje studenty ze sociálně slabších vrstev.

Ano, pokud Zelení vstoupí do Sněmovny, přinese to české politice jisté oživení. Podléhat ovšem naivnímu optimismu, že konečně přicházejí nějací spasitelé, nebo si dělat kdovíjaké iluze, že pod Bursíkovým vedením se smečka rozhádaných zelených intrikánů, kteří se ještě nedávno navzájem málem vraždili, jakoby mávnutím čarovného proutku přeměnila v konsolidovanou, jednotnou, akceschopnou a ještě k tomu snad osvícenou politickou sílu, je stejně naivní jako věřit, že s příchodem Paroubka se mezi nenávidícími se partičkami sociálních demokratů navěky rozprostřel klid a mír.

A ještě na jednu notorickou pravdu nezapomínejme: kdykoli někdo vykládá, že tradiční dělení na pravici a levici je již překonané, můžete vzít jed na to, že pod slupkou předstíraného politologického novátorství mu bije srdce na levém místě. Každý, kdo touží po opravdové politické změně, by proto měl hledat jinde. Bursík nic nového nenabízí, pouze starý obsah v novém líbivějším zeleném obalu.

Přesto zakončeme alespoň trochu optimisticky: je lepší soft-Paroubek, než hard-Paroubek. A představa, že si kupříkladu Stanislav Penc, lídr SZ v Královéhradeckém kraji, padne do náručí s pendrekářem Paroubkem, je ještě vzdálenější než zelený Martin s modrým Mirkem za jedním jednacím stolem.

26. 2. 2006, www.petrstepanek.cz