Prezident ČR vs. ambasador USA

Nevím, kdo první z publicistů přišel s termínem buranokracie, ale musím uznale konstatovat, že je to pojem nanejvýš výstižný.

Velikonoce přinesly, kromě přemýšlení o jejich vlastním poselství, lhostejno, zda preferujeme pohled židovský či křesťanský, také celou řadu „civilních“ námětů. Třeba otázku, která mě hodně trápí: proč bylo 150 mrtvým z letu společnosti Germanwings věnováno nesrovnatelně více pozornosti než obětem teroristického řádění islamistů v Keni. Jenom proto, že se to stalo v Africe? A to má mít v 21. století nějakou relevanci?

Některá témata si nechám, bude-li čas, na jindy a dnes se zastavím u polemiky – Hrad vs US velvyslanectví v Praze. Přesněji: Zeman vs Schapiro.

Co se vlastně stalo? Především to, že buranství Miloše Zemana dosáhlo další děsivé úrovně. Vezměme to ale od Adama.

V souvislosti s průjezdem a s ním souvisejícím krátkodobým pobytem vojáků US Army v ČR byl v pondělí 30. března pozván do pořadu Události, komentáře (ČT 24) americký velvyslanec Andrew Schapiro. Drtivá většina rozhovoru s ním byla věnována konvoji Dragoon Ride. Na závěr položil moderátor Lukáš Dolanský svému hostu otázku:

Je politicky moudré od českého prezidenta, že navštíví Moskvu, aby zde oslavil konce WWII (druhé světové války)?

Co na to řekl Andrew Schapiro uvádím níže. Jde o screenshot převzatý z webu České televize.

Pořad jsem sledoval a můj první dojem byl, že lépe diplomaticky a více jemněji už to říci nešlo. Dokonce si dobře vzpomínám, že jsem se v duchu na pana velvyslance trochu mrzel: v daném okamžiku jsem byl přesvědčen, že si mohl dovolit otevřenější vyjádření. Ale co záleží na mém úsudku. Podstatné bylo, že ambasador řekl pravdu. To, k čemu se pan prezident chystá (cesta do Moskvy na vojenskou přehlídku), je s ohledem na politický kontext vskutku prekérní. Tím by to celé mohlo skončit - diplomat byl dotázán, diplomat diplomaticky odpověděl.

Když jsem si během velikonoční neděle přečetl reakci Hradu, přesněji samotného Miloše Zemana, byl jsem šokován. Jde o vyjádření poskytnuté během velikonočního rozhovoru webu Parlamentní listy. Publikováno bylo 5. dubna, tady je ona inkriminovaná část:

Srovnáme-li vyjádření amerického velvyslance a českého prezidenta, nebudeme při elementární míře objektivity na pochybách o tom, že míra buranství Hradu je opět o stupínek výše. Když prezident zavírá dveře svého sídla před dívkami, které se z pekla zajetí vrátily ve zdraví (díky Bohu za to!) do republiky, můžeme nad tím mávnout rukou. „Hanka a Tonča“ o to bezpochyby prvoplánově nestály a nestojí. Nanejvýš se někteří z nás podiví tomu, že Miloš Zeman se chová, jako by mu Pražský hrad patřil.

Zavírá-li ovšem dveře Hradu před velvyslancem klíčové spojenecké vlády, je to vedle zemanovského politického buranství samo o sobě diplomatické faux pas. Něco takového by se snad dalo pochopit v případě zástupce státu, který si počíná agresivně vůči svým sousedům, ale hostitelská země z nějakého důvodu kvůli tomuto agresivnímu počínání nehodlá s touto zemí přerušit diplomatické styky.

Ale zavřít dveře před ambasadorem spojeneckého státu, který je vojensky nejsilnější mezi těmi, kdo nám v případě potřeby (kéž k tomu nikdy nedojde) přispěchají na pomoc? Sedět teď v hospodě s chasníky u piva, jistě by některý pronesl lidovou moudrost: „Tomu Zemanovi snad hrabe.“ A měl by pravdu.

Ale držme se faktů. Porovnáme-li obě výše zveřejněná vyhlášení, dojdeme k závěru že

- US velvyslanec neradil a nehodlá radit českému prezidentovi, kam má cestovat

- US velvyslanec nemluvil a nehodlá mluvit do plánu zahraničních cest prezidenta ČR

- Miloš Zeman se chová jako slon v porcelánu proto, že na logický návrh Parlamentních listů (pozvat Schapira na Hrad a své postoje mu podrobně vysvětlit) reaguje zabouchnutím dveří

Čili: Český prezident velvyslancova slova („po zemanovsku“) účelově dezinterpretoval a na základě tohoto svého chybného úsudku vyvolal napjatou situaci mezi oběma zeměmi.

Byli jsme svědky další z kaskády excesů vítěze první přímé volby prezidenta. Kolik jich do konce volebního období ještě bude? A co my, voliči – poučíme se z toho?