Zlaté časy klasického rozdělení na pravici a levici patrně končí

Komplikovaný proces sestavení vlády spěje, zdá se, ke svému závěru. Což lze interpretovat i tak, že určitá garnitura dokončuje převzetí moci. Předchozí sestava již dlouho dlí v opozici, zatímco však TOP 09 na svém sněmu zachovala status quo, v ODS nastalo zemětřesení a stranické vedení se kompletně proměnilo.

Pod dojmem blížící se olympiády v Soči můžeme říci, že se postupně uzavírají nominace týmů, které u nás v následujících letech sehrají rozhodující mocenské zápasy. Samozřejmě, zejména příběh Nečasovy vlády hlasitě varuje před zjednodušeným vnímáním mocenského souboje ve formátu vláda (vládní koalice) versus opozice – vnitrokoaliční mače mohou přinést daleko větší vzrušení i rozruch než celkem fádní kočkování se vládních a opozičních poslanců během zasedání sněmovny. Nicméně zápolení vlády a opozice i tak stále představuje klasickou disciplínu, a není tedy od věci pokusit se o předběžný výhled.

Paranormální jev

Petr Fiala ozdobil své vítězství v boji o předsedu ODS médiím určenou zkratkou: "ODS je zpět, ODS žije!" Ovšem i pro ODS platí známé Herakleitovo: "Nevstoupíš dvakrát do téže řeky." Když měl Petr Fiala stručně shrnout obsah politiky občanských demokratů pro další roky, zpravidla hovořil o úsporách, nízkých daních, štíhlém státu, omezení přerozdělování. Či, ještě obecněji, jako v rozhovoru pro Právo: "Strana by měla oslovovat veřejnost tím, že nabízí dobré řešení na problémy, které lidi trápí."

Zůstaňme radši v konkrétnější rovině, jinak řečeno u klasického vymezení pravice na domácí politické scéně: u podpory podnikání, trhu, nízkých daní, u ideálu státu zasahujícího do ekonomiky pokud možno co nejméně a u vyzdvihování iniciativního jedince, jenž se dokáže postarat nejen sám o sebe, ale i o jiné – tím, že je zaměstná. Tato "pravicová víra" je mezi členy ODS všeobecně rozšířená, čili si lze jen těžko představit nějakou zásadní změnu. A byť se uvedené "pravicové artikuly" považují mezi členy a nejužším okruhem příznivců ODS za jasné a nezpochybnitelné, minimálně okolní realita se v tomto ohledu od vzniku ODS proměňuje. Jak vnitropoliticky, tak jaksi globálně.

Na české politické scéně tuto vizi vyznává nejen opoziční souputník (a v této chvíli i hlavní soupeř) ODS v podobě TOP 09, ale v jisté míře i vládní ANO Andreje Babiše. Právě Andrej Babiš totiž přetáhl pravici část voličů, znechucených nejen korupcí (reálnou i domnělou), ale též rozporem mezi vírou a skutky. ODS i TOP 09 totiž v kampani 2010 i v počátcích svého vládnutí avizovaly snižování daní, aby je vzápětí začaly zvyšovat. Daly tak vzniknout bonmotu, že u nás levice snižuje daně, které pravice předtím zvýšila, z čehož mnozí vyvozují dokonce konec tradičního pravolevého štěpení. Do určité míry mají pravdu, je však dobré o příčinách tohoto – optikou devadesátých let nahlíženo – paranormálního jevu trochu více hloubat.

Za zvyšováním daní v době Nečasovy vlády stála především obava (možná až panická hrůza) z obřího schodku státního rozpočtu, z nesplnění všemožných kritérií, daných jak Evropskou unií, tak různými ratingovými agenturami, a z následného dalšího zhoršování pozice České republiky na mezinárodních trzích, v jednáních s EU a podobně. Miroslav Kalousek, svými příznivci považovaný za velkého stratéga, nasadil obyčejnou obranářskou taktiku: hlavně nedostat gól, nebo jich alespoň nedostat moc. Jde o taktiku poněkud přízemní, leč krátkodobě často účinnou. Jedním z dlouhodobějších nepříznivých důsledků však byla ztráta voličské důvěry, neboť jak mají lidé věřit straně (stranám, TOP 09 i ODS), jež v praktickém konání zradí základní programový pilíř, jen co se trochu zatáhne a trochu více zafouká neboli, konkrétněji vyjádřeno, ekonomika začne stagnovat.

I toho Andrej Babiš využil a jeho rétorika radikálního ozdravení státních financí pomocí racionalizace státní správy i hospodaření jednotlivých ministerstev musí znít uším pravicového voliče velmi líbivě. A Andrej Babiš bude muset minimálně něco ze svých slibů a předvolebních představ splnit. Hrozící nárůst schodku státního rozpočtu pak sám o sobě celkem snadno přinutí nejen Babiše, ale i samotnou ČSSD ke snaze o škrty, úspory a zeštíhlování státního aparátu. Nebo třeba, v rámci obranářské taktiky a la Kalousek, ke zvyšování daní, tam však, díky předchozímu hospodaření Kalouska s Nečasem, už nezbývá mnoho volného prostoru, neboť každé další zvýšení daní se může ukázat jako vyloženě kontraproduktivní: sazba se zvýší, leč vybere se méně, poněvadž při vyšší sazbě se už leckomu vyplatí podvod, daňový poradce či přesun firmy do daňového ráje.

Mimo dosah domácích politiků

Čili, shrnuto, hrací plocha české politické ligy sice může, ale také vůbec nemusí odpovídat tomu, čemu se říká klasické pravo-levé schéma. Přičemž na jeho oslabení se ve velké míře podílejí faktory, které nejsou v moci domácích politiků, ba možná nejsou v moci politiků vůbec. Globalizovaná ekonomika může do české kotliny posílat zcela nepředvídatelné vlny, na něž bude každá vláda reagovat především zoufalým kutilstvím, nikoliv ideově propracovanou strategií.

Politika úspor a škrtů sice může zpomalit růst zadlužování, avšak zpomalí pouze jeho tempo, nikoliv zadlužování samotné. Podobný efekt lze pochopitelně očekávat i od sociálně štědřejšího státu, byť by se touto cestou – zvýšením kupní síly obyvatelstva – třeba dočasně dosáhlo růstu HDP (a tím i statistického snížení podílu dluhu na něm).

A navíc, škrtat není moc kde. Demografický vývoj (stárnutí populace) způsobí další nárůst mandatorních výdajů státního rozpočtu, přičemž přinejlepším plíživý růst ekonomiky je nebude s to ufinancovat. A redukce stávajících sociálních výdajů pak může velké skupiny obyvatelstva (zejména důchodce) snadno uvrhnout do velmi tíživé situace. Zlaté časy klasického pravo-levého schématu i proto patrně opravdu končí, palčivou otázkou však je, zda drtivá většina politické elity, vládní i opoziční, na tuto změnu dokáže adekvátně zareagovat.

Autor je politolog

LN, 22.1.2014